Taitavovy paměti – Volume I
Hned od začátku jsem tušil, že tahle výprava nebude stát za moc. Přišel jsem na to přesně v té chvíli, co se ta krásná černovláska s bujným poprsím rozplynula v přicházející sněhové vánici.
Počasí vem čert, ale Myi bylo škoda, skýtala netušené možnosti.
Předal jsem vzkaz od lorda Markelhaye pro Banishara, což je takovej namyšlenej fracek, ale čert..tiefling to vem. Moc nechápu, proč lord učinil vůdcem družiny právě jeho, disciplínu si nedokáže udržet takřka žádnou a o nějaké bojové strategii už vůbec nemůže být řeč. To by se v našem klanu stát nemohlo. Kdo ví, jestli by vůbec přežil Kruh při zkoušce dospělosti.
Corvus, to je pěkný ptáček. Ale co byste chtěli od čaroděje. Vždy hezky v zadní linii a jen abych si náhodou nezacákal roucho od krve. Ale musím uznat, že jeho znalosti jsou obdivuhodné. Jen kdyby se od něj chvílemi nešířil ten podivný zápach. Jednou, když si přerovnával bágl, jsem zahlédl jakoby v něm snad měl obří koboldí penis. Ale to se mi asi muselo zdát.
Sada zrovna nemusím. Sice dobrý bojovník, ale je trošku hrr a s mým mečem si příliš nerozumí. Jeho chyba.
Hóňa je … Hóňa. Takového bojovníka aby člověk pohledal. Na druhou stranu mi baví ho tahat z těch šlamastyk, do kterých se pravidelně dostává. Připomíná mi to mé začátky v učení u mistra Kajtapöho, když mi byly 4 roky.
Jediným trošku zajímavým členem družiny tak zůstává Helia. Je sice trošku nedostupná, ale chce to jen čas. Ladnost, s jakou podřezává krky poté, co se nepozorovaně přiblíží k nepříteli zezadu, je obdivuhodná a náznaky různých zaoblení a křivek pod dlouhým pláštěm také slibují nevšední zážitek.
Takže s takto nesourodou družinkou jsme vyrazili směr Fallcrest. Důvěru všech jsem si rozhodně nezískal a asi ani nikdy nezískám. Jejich chyba. Sad už to několikrát pocítil na své kůži, ale já už ho již víckrát žádat o vzdání úcty mému meči žádat nebudu.
Abych to zkrátil, prý se nějak podezřele více než obvykle začali ztrácet lidi a lord Markelhay nás pověřil úkolem přijít situaci na kloub. Všechny stopy prý vedou do Sedmisloupí, což je malebné městečko v nějaké podzemní díře někde u hory Bouřné nebo jak se to jmenovala.
A tak jsme neprodleně vyrazili. Ne že bysme nějak moc věděli kam a proč jdeme, ale to je v družině vedené Banisharem celkem normální jev. Už to vidím, jak jim všem budu muset nesčetněkrát zachraňovat život.
A málem jsme s tím zachraňováním začali ještě předtím než jsme vůbec do Sedmisloupí vešli. V horách se asi oteplilo nebo co a zvedla se mlha tak hustá, že by se snad dala krájet. Tak jsem to hned musel vyzkoušet a ukázalo se, že se krájet nedá. Bohužel se také ukázalo, že jeden nejmenovaný velitel družiny zapomněl na zásadní věc v horách, a to navázat celou družinu na jedno lano. Takže jsme se trošku ztratili. Pak se také ukázalo, že tady na jihu asi neznají kachny nebo co, protože na mé volání „GA GA GA!“ nikdo neodpovídal a jen občasný poryv větru přinesl vzdálené zvuky připomínající záchvaty smíchu. A to je přitom magicky prokázané, že kachní křik je jediný zvuk, který nemá vlastní ozvěnu a dá se tak podle něj orientovat v případě ztráty směru.
Nebudu vás napínat, nakonec jsme se našli. A navíc kousek od vstupu do podzemního labyrintu, jehož hlavní cesta ústí do Sedmisloupí.
Cestou dovnitř jsme prodělali celkem bezbolestné setkání s přátelskými trpasličími obchodníky, kteří nás nasměrovali do Sedmisloupí a následně Banishar i celkem bolestivé setkání s partičkou hobgoblinů. Ty jsme pak společnými silami zvládli a z jejich špinavých spárů dokonce osvobodili i Radmila, jednoho z majitelů hostince U půlměsíce v Sedmisloupí.
Ten nás z radosti doprovodil až do města a slíbil nám vstřícné chování v jeho hospodě.
Vstup do Sedmisloupí nebyl až tak pompézní vzhledem k tomu, že jsme museli odevzdat celní poplatek podivnému, obrovskému individuu jménem Brugg, jehož největší zálibou je souboj v páce a následné vyhazování poražených oknem Nálevny, což je takovej pajzl na opačném konci Sedmisloupí než je hostinec U půlměsíce. Let plavmoskrzokno si na vlastní šupiny vyzkoušel Hóňa, ale na druhou stranu Banishar se nezdá a Brugga v páce, i přes svou vcelku rachitickou postavu, porazil.
Kromě Bruga si nás všiml také Orontor, jeden z mágů vládnoucích v Sedmisloupí a hned se jal špitat si nějaká kouzelná slůvka s Corvusem. Nás ostatní to moc nezajímalo, i když asi mělo…opravdu mělo.
Po pár rozhovorech ve městě a po hospodách jsme zjistili, že toho nevíme o moc víc než předtím, ne-li dokonce míň. A tak jsme vyrazili víceméně naslepo do tunelů labyrintu. Tam jsme čistě náhodou narazili na chrám nějakého starého božstva, ve kterém jsme čistě náhodou narazili na Kranda, nám dobře známého z milostných dopisů od Kalarela. Tak jsme ho pro jistotu zabili. Upřímně, že je to Krand jsme zjistili až za velmi dlouho poté. V chrámu se pak většina družiny připosrala strachy, tak jsme se radši vrátili zpět do Sedmisloupí.
Tam jsme chvilku bloumali, až se nás zželelo jistému Erwínovi, který evidentně vycítil, že nevíme co roupama, tak nás poslal za Driskinem. To je místní obchodníček a překupníček, který po nás chce, abychom mu donesli z Rohatce jakýsi posvátný pohár. Máme ho vzít jeho neoprávněným majitelům, duergarům, a předat ho jemu jako novému neoprávněnému majiteli.
A tak jsme si vyrazili na cestu do Rohatce dle přesného popisu cesty. Pohvizdujíce a svítíce si na cestu pochodněmi jsme dorazili k pevnosti a hle, ono bylo zamčeno. Otevřít to nešlo, tak jsme si řekli, že to vezmeme vrchem. Když už jsme byli na střeše všichni až na Sada, tak se najednou nedobytné dveře otevřely a na Sada se vyhrnula banda skřetů a duergarů. No boj to byl lítý a nemilosrdný, ale nakonec jsme se do pevnosti dostali. V té jsme ovšem nepobyli dlouho, po chvíli nás na kousíčky rozcupovala druhá vlna duergarů významně podporovaná kouzlícím kovářem. Postupně hrdinně padl Banishar, Corvus a Sad, přičemž Helia byla odtažena kamsi do útrob pevnosti, aby se účastnila jistě osvěžujících, nevázaných radovánek. Jediné Hóňovo štěstí bylo, že zůstal v Sedmisloupí a lízal si rány z předchozí páky s Bruggem. Já jediný jsem sice nezemřel, ale přesto jsem pod jednou z ran duergařích bojovníků na nějakou chvíli ztratil vědomí.
Nevím, co se během mého bezvědomí stalo, ale když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem stále v pevnosti a mám kupodivu i všechny mé věci u sebe. Dalším překvapením bylo i to, že se vedle mě válel Sad, u kterého jsem si byl více než jistý, že zemřel, a že se pomalu probírá ze mdlob.
No, nelenili jsme a rychle vzali nohy na ramena a utíkali zpět do Sedmisloupí. Cestou jsme ještě narazili na smutnou hromádku masa a hadrů, ze které se vyklubalo tělo Banishara. Tak jsme ho popadli a odtáhli do chrámu v Sedmisloupí, kde ho pro nás kněžka Phalendra oživila.
Také nás vyhledal Orontor, který nám výměnou za životy Corvuse a Helii důrazně vyčinil a zeptal se, kdy už mu konečně přivedeme nějakého Waldemara, za kterého nám slíbil tu odměnu. To už nám začínalo svítat, že si tu někdo trošku hrabe pařátkem na svém písečku. Asi ta černá vrána, Corvus. A také nám svitlo, že Orontor bude ve více než blízkém spojení s duergary.
A tak jsme začali trošku hlouběji pátrat po vztazích v Sedmisloupí a také se začali vyptávat po mapách okolí města.
S mapami nám trošku pomohl Bendig, místní bard a cestovatel, který nám popsal pár přilehlých zajímavostí a nechal si za to zaplatit vpravdě čertovské peníze, tiefling jeden.
No a jak je to se vztahami nám trošku osvětlil koboldí posel Charrak, který nám přinesl vzkaz, že se máme dostavit do starého chrámu kousek od vchodu do podzemí a že nám budou osvětlena nějaká tajemství. Nakonec se ukázalo, že tajemství nám měla být spíše zatemněna, což opět na vlastní kůži pocítil znovu rychle zcepenělý Banishar. V chrámu na nás totiž číhali dva čarující tieflingové a obrovský bronzový strážce.
Vzali jsme si z toho dvě ponaučení – nikomu se tu nedá věřit a bronz se hrozně špatně prodává.
Kladem tohoto setkání bylo zjištění, že tuto úkladnou vraždu na nás přichystal zmíněný Waldemar.
Takže co dál? Problém je, že se nám tu trošku bije to, co po nás chtějí různé strany. Já se rozhodně budu věnovat vypátrání černého obchodu s otroky, za kterým pravděpodobně stojí místní duergaři. Ty ale chrání Orontor a místní mágové, což bude asi docela těžký oříšek. Proti těm vystoupil Waldemar a teď se skrývá někde v podzemí. Tím pádem by to měl být člověk (možná) jako dělaný pro nás. Ale ten už se nás pokusil zákeřně zabít. Jsou to těžká rozhodnutí, která nás teprve čekají.
Nemluvě o tom, že se nám povážlivě ztenčily naše finanční rezervy vzhledem k těm neustávajícím úmrtím. Příští dny rozhodnou, jak se s těmito problémy naše družina vyrovná.
Rok k roku pošel a díky motivačnímu hlaholu Chrabroně Zlatohlase alias Martina, jsme opět poslechli volání Gameconu resp. dalšího pokračování mistrovství ČR v Dračím doupěti.
