Archive for Únor, 2009

Únor 14, 2009 Categorized under Nezařazené

2. seance | Zánik koboldího hnízda

datum: sobota 14.2.2009
místo: Luňáček mansion
docházka: DM, Banishar, Corvus, Mia, Sad, Helia

V další místnosti se několik koboldů pokoušelo hrát s členy družiny ruské kuželky pomocí očarovaného kamene na laně, což se jim i u některých povedlo a obzvláště Corvus a Helia pocítili sílu kamene na vlastní kůži. Ale moc dlouho se zde družina nezdržela a rychle se vypořádala jak s přítomnými koboldy, tak s jejich domácími mazlíčky, strážnými dráčky.

Před družinou tak již ležela jen poslední překážka na cestě za splněním prvního úkolu. Sídelní místnost koboldího šamana. Do té vtrhli jako velká voda, i když vlastně ani neviděli, co kde je, díky stěně, která bránila výhledu do místnosti, okolo níž byla mírně snížená podlaha. Význam tohoto snížení byl objeven hned vzápětí, kdy se zpoza zmíněné stěny ozvalo podivné mumlání a zprava se s hromovým praskáním zřítil na podlahu obrovský kámen a jal se valit směrem ke družině, kterou úplně smetl z cesty. Následoval tuhý boj se šamanovými strážci a se šamanem samotným.

Obzvláště tuhý a nervydrásající byl pro Corvuse, který poté, co se teleportoval na stěnu uprostřed místnosti a spatřil jednoho ze šamanových strážců silně zbledl a vykřikl: „Ne, on ne.“ Na což zmíněný strážce, dobře rozpoznatelný díky muskulaturní postavě a díky podivné vyboulenině na bederní roušce, reagoval výkřikem: „Ten je můj, chci ho živého.“ a jal se bezhlavě Corvuse pronásledovat. Také ho po chvíli chytil, i díky tomu, že se Corvus nedokázal pohnout z místa (posléze tvrdil, že to bylo díky těm podivným střelám koboldích práčat, ale my víme, že to prostě bylo tou nepopsatelnou hrůzou z možných následků). Se slovy:

„Konečně se setkáváme, idole z mých snů,“

se ho začal pokoušet otočit k sobě zády, zatímco vyboulenina na bederní roušce nabývala olbřímých rozměrů a chvílemi odhalovala podivný útvar porostlý malými zpětnými trny.

Nakonec se Corvusovi podařilo s vypětím všech svých eladriních sil vymanit ze sevření svého protivníka a udolat ho s pomocí ostatních členů družiny. Podivné bylo, že několik z nich by přísahalo na to, že ta podivná vyboulenina se přestěhovala pod Corvusovo roucho, i když je pravda, že zde zdaleka nedosahovala takových rozměrů…..

Po prohledání šamanova těla, objevila Helia malý stříbrný klíček a mapku místnosti, která obsahovala i tajné dveře vedoucí kamsi dál do nitra země. Šaman již byl nejspíše silně sklerotický, když si podobné věci musí kreslit na kus pergamenu. Nebo že by to byla past?

Za dveřmi byla dlouhá, větrná chodba vedoucí kamsi do hlubin země. Po chvíli se vydlážděná cesta změnila v přírodní tunel vykutaný do skály, který nakonec vyústil v rozlehlou jeskyni. Vzduch zde byl velice, až nepřirozeně chladný, a uprostřed jeskyně se rozkládalo menší zamrzlé jezírko. V jeskyni bylo velice chladno a velmi ticho. Většina družiny, tedy všichni muži, totiž bezhlesně zírali na Miino kožené brnění, kde se zhruba na úrovni hrudi počali zvedat podivné hrbolky….

Není se tedy co divit, že všemi otřáslo hromové zařvání a slova v dračí řeči, které následoval proud mrazivého vzduchu vycházejícího z tlamy mladého bílého draka. Jelikož Soptík odmítl s družinou pokračovat dále za oltář Tiamata s tím, že na družinu počká venku, tak nikdo nerozuměl, co se jim drak snaží říci. Ale asi to nebylo nic hezkého, protože v několika prvních okamžicích souboje se k zemi bezvládně poroučel Banishar a po chvíli ho následovala Helia, která však mezitím ve spolupráci se Sadem stihla drakovi uštědřit několik hlubokých ran. Tyto ztráty teprve dokázali pořádně rozohnit Miu, která našla svou vnitřní sílu a draka skrznaskrz proklela, takže jeho útoky velice zeslábly. Pak již nebyl pro zbytek družiny problém se s ním vypořádat. Nakonec se povedlo zachránit i Banishara a Heliu, i přes jejich těžká zranění.

V dračím pokladu byl nalezen dopis psaný v dračí řeči:

Kdo je ten Železný zub? Třeba se to družina dozví ve Winterhavenu, kam je lord Markelhay po úspěšném vyhlazení koboldího kmene Kopáčů lebek vyslal, aby pomohli místnímu lordu. S koboldy se setkali již cestou do Winterhavenu a lehce se s nimi vypořádali, ale to byla jen malá hlídka, kdo ví, co je bude čekat dál. Nyní však stojí před bránou Winterhavenu a prohlíží si jeho opevněné hradby. Je si zase prohlíží strážný u brány a hodnotí jejich výbavu a zatím nezjizvené tváře……
(Martin)