Archive for Duben, 2009

Duben 23, 2009 Categorized under Nezařazené

4. seance | Extrakce Železného zuba

Po z poloviny úspěšném nájezdu na koboldí hnízdo u vodopádu se Družina všeobjímajícího chaosu pomalu zotavovala v hostinci U Wraftnové. K torzu družiny, které se účastnilo prvního masakru původního koboldího obyvatelstva, což byl Banishar, Sad, Helia a Hóňa, se přidala Mia (se kterou navázal vcelku blízký vztah starý obšourník Eilian), Helir a Corvus, kteří se konečně dokázali odtrhnout od svých aktivit ve městě. Není přesně známo co bylo přednější než pomoc druhům v boji, ale je jisté, že u Mii to zahrnovalo jednoho strážného od brány a noční oblohu a u Corvuse zase jednu podivnou trofej z předchozích bojů, kterou podroboval důkladnému studiu (člověk by až řekl, že to snad je obří koboldí penis, ale to snad ani Corvus nemůže být tak zvrhlý…).

Družina se tedy po řádném odpočinku vydala dokončit to, co u vodopádů předchozího dne začala. Již z dálky byl cítit zápach spáleného masa a skrze dunění padající vody byl slyšet také srdceryvný nářek koboldích maminek a babiček. To však naši družiny neodradilo od frontálního útoku na truchlící členy koboldí tlupy, kteří se shromáždili na prostranství před vodopádem a oplakávali zde své mrtvé. Jednomu z nich se povedlo vzniklé krveprolití přežít a vběhl někam do vodopádů. Později se ukázalo, že se za padající vodou schovává celkem rozsáhlá jeskyně, kde sídlil zbytek kmene, včetně svého gobliního vůdce a učitele, Źelezného zuba, patřičně připravený a odhodlaný s vetřelci skoncovat, díky varování svého druha, který unikl genocidě před jeskyní.

Netušili ovšem jaká bestie do jejich útulné jeskyně vstoupila v podobě eladrinky Helii. Ta se, i za cenu dání svého života všanc, vrhla do největšího chumlu nepřátel a její ruce se proměnily v smrtící kosu, která pokosila prakticky všechny koboldí mladé v dosahu. Za svou odvahu však ihned zaplatila zbytkem svých sil a podlehla smršti úderů od zbylých koboldů.

Na to nastoupil na scénu samotný Železný zub. Impozantní jméno za sebou skrývalo celkem normálního goblina s ulomeným zubem a ukrutnými bolestmi břicha po včerejší hrachové polívce a bečce piva. Jeho poddaní mezitím zatočili také s Hóňou a pomalu se chystali udělat krátký proces i s Miou a Corvusem. S obdivným pohledem vzhlíželi na svého pána, který ztečí zaútočil na Banishara a obrovským úderem sekery ho plynule minul. Sebral tedy své rezervy a rozmáchl se znovu a znovu a pokaždé marně. V koboldech pomalu začala klíčit panika. Když tyto stvůry není schopen zastavit ani náš velký náčelník, kdo jiný by mohl? My snad? To je marné, nač vůbec žít, je to stejně ztraceno, naše děti, ženy i babičky jsou mrtvy, proč bychom měli žít my? A postupně se nechali všichni do jednoho pozabíjet, aniž by jen zvedli ruku na svou ochranu.

Železný zub zatím nebojoval ani tak s magickou ochranou svých nepřátel jako spíš se starostí, jak pořádně zacílit svůj útok a přitom nedovolit svým svěračům byť jen na chvíli polevit v sevření, protože chemické reakce hrachu se zkvašeným pivem uvnitř jeho střev právě dostoupily bouřlivého vrcholu. A nevedlo se mu o nic lépe než na počátku boje. Postupně se na něj zaměřil kromě Banishara i Sad a Helia a to se mu stalo osudným. Po další sérii minutí a ošklivých zraněních, které ovšem nebyly nic proti tomu, jaké bolesti břicha prodělával, se nechtěně musel smířit s porážkou a se slovy: „Kalareli, ta tvoje hrachovka je metlou všech goblinů. Aaaargh, můj pane Orcusi, připrav se na můj příchod.“, odešel z tohoto slzavého údolí.
Vcelku zdecimovaní, ale živí, jali se dobrodruzi pleniti útulnou koboldí jeskyni. V rohu, kde evidentně sídlíval Železný zub, objevili truhlu, v níž leželo magické brnění a veškerý peněžní lup získaný nájezdy na obchodní karavany jedoucí po Královské cestě. Klíček od truhly měl u sebe Železný zub společně se vzkazem od jakéhosi Kalarela, který zněl asi takto:

DOPIS/OBRAZEK

Sad prohlásil: „Ten Karel bude určitě bydlet v té Stanové pevnosti, co je na sever od Vinterhovnu.“
A tak družina vyrazila zpět do Winterhavenu ošetřit si své rány a připravit se na drsné boje, které je jistě čekají, až se setkají s temným knězem ještě temnějšího démonického boha nemrtvých, Orcuse.

Večer po vybití koboldího hnízda si ještě Mia zalaškovala se starým Eilianem, Sad s Heliou si zahráli na stopovanou s Ninaran a všichni si vyslechli temnou legendu spojenou se Stínopádem, kterou jim zhruba v následující zhuštěné verzi přednesl mudrc Valthrun:

DOPIS/OBRAZEK

„Sýra Gekona si dáme zítra k večeři a na to se musíme pořádně vyspat.“ prohlásil Sad a odebral se do svého pokoje.
Ráno družina vyrazila směrem na Stínopád, což udělalo nemalou radost lordu Padraigovi, který se tak úspěšně vyhnul zaplacení odměny za vybití koboldího hnízda a hned večer za uspořené peníze uspořádal velkolepou oslavu. Ale to je z trošku jiného soudku.

Jak se družina blížila ke Stínopádu, pozvolna začala být ve vzduchu cítit podivná změna. Nemluvě o Helirově zpoceném tělu, vzduch začal být najednou jaksi těžký, sluníčko již nesvítilo tak jasně a přestávalo hřát a všechen ptačí zpěv pomalu utichal. Také listí na stromech a tráva ztrácely svou barvu a stromy samotné přestávaly růst do výšky a více se podivně kroutily a svíjely u země v trnitých šlahounech a neprostupných křovích. To se projevoval zhoubný vliv Stínové brány, která vysílala své zkázonosné paprsky do okolní krajiny.
Samotná pevnost již dlouho nebyla tou honosnou stavbou jako v dobách své největší slávy. Po velkém zemětřesení nezbylo z budov a z opevnění nic víc než sutiny a hromady obrovských balvanů. A skrz tyto sutiny vedla ušlapaná cestička, která končila v temném podloubí. Nikomu se tam moc nechtělo a tak začalo pečlivé pročesávání zbytku pevnosti, zda neexistuje jiný vchod. Za občasného kukání, které bylo domluveným signálem, nakonec družina zjistila, že prostě jiný než tento evidentně používaný vchod neexistuje, anebo ho nejsou schopni nalézt.
A tak vyrazily co nejpotišeji vstříc neznámu po dlouhých schodech vedoucích kamsi dolů do nitra pevnosti. Problémem se ovšem stala Miina sukně. Helir si všiml, že pokud by se dostal o pár schodů níže a v tu pravou chvíli by se ohlédl, tak dokáže díky svému malému vzrůstu zahlédnout až nečekaně zajímavé věci skrývající se na jindy pečlivě střežených místech. A tak vyrazil o pár schodů před Miu a s hraným zájmem o zbytek družiny se co chvíli s oplzlým výrazem ve tváři otáčel. Mie to začalo být po chvíli podezřelé a když prozřela a odhalila úmysly zvrhlého trpasličího kněze, tak ve snaze zabránit dalším chtivým pohledům udělala nepředložené pohyby, které ji dokonale vyvedly z rovnováhy. Při svém krkolomném pádu ze schodů srazila také Helira a oba se skutáleli až k patě schodiště. Toliko k opatrnosti a tichosti při vstupu do pevnosti zamořené kdovíjakými stvůrami.
Jedna ze stvůr překvapeně stála v místnosti, do které schody ústily, a nevěřícně koukala na propletené klubko těl válející se pod schody. Nakonec ale u goblina, který se z té stvůry vyklubal, převládlo zděšení nad překvapením a rychle vyklidil pole do vedlejší místnosti. Obzvláště, když se proti němu rozběhl Hóňa. Ten se však po pár krocích propadl do připravené jámy uprostřed místnosti, plné hladových krys s velice ostrými zoubky. Sice se po chvíli vyškrábal nahoru, ale to už z něj crčela krev jako z cedníku a po chvíli byl oslaben natolik, že se odporoučel do sladkého bezvědomí. O krysy se pak postaral Corvus pomocí ohnivých střel. Zbytek družiny mezitím zpacifikoval několik goblinů a prohraboval se jejich věcmi. Hóňa se nakonec také vzpamatoval a mohlo se pokračovat dál.
To, že plížení je velice slabou stránkou kohokoliv z družiny hned v následující části sklepení předvedla lehkonohá eladrinka, zlodějka Helia. Z míst odněkud před družinou se začaly ozývat zvuky hádky, ve které se daly zaslechnout slova jako poklad a kopání a tak. A tak se Helia vydala plížením plazením vpřed zjistit, co se to tam vlastně děje. Okamžitě si ji však všiml hlídkující goblin a zahájil na ni střelbu. Místnost byla v totálně dezolátním stavu a vyjma několika ostrůvků podlahy původní úrovně byla celá rozkopaná a zbytek místnosti měl dno až o zhruba 10 stop níže. Když už byla družina prozrazena, rozhodla se vzít místnost frontálním útokem. Nejpozoruhodnější výkon předvedl Helir. Rozhodl se přeběhnout přes úzkou plaňku spojující vstup do místnosti s jedním z ostrůvků, smekla se mu však noha, dopadl obkročmo na plaňku a s úpěním se převrátil a po hlavě spadnul na zem. Tam se na něj okamžitě vrhnul jeden ze dvou strážných dráčků, kteří zde přebývali společně se svými pány. Hóňa se vmžiku vrhl svému druhovi ve zbrani na pomoc, ale byl již velice oslabený z předchozích bojů a tak po chvíli udělal to, co mu šlo vždycky nejlíp a upadl do bezvědomí.
Nakonec se však družina i s tímto bojem popasovala nadmíru dobře a vyrazila vstříc dalším dobrodružstvím. Co je asi čeká na konci temného schodiště, které odbočovalo z chodby vedoucí ke kopáčům? Nebo se radši pokusí zjistit, co se skrývá ze některými z neotevřených dveří v předchozí místnosti? Uvidíme příště.