Archive for Říjen, 2007

Říjen 5, 2007 Categorized under Nezařazené

Historie – Zápisky zlodějovy 5.10.2007

Pátý den měsíce jelení říje, L.P. 2007

Dnes v noci se mi zdál velmi ošklivý sen s celkem dobrým koncem. Škoda jen, že mě ta poskakující Muusova hlava vzbudila a ukázalo se, že to všechno byl jen sen. Už jsem myslel, že snad konečně došly odplaty všechny ty jeho nepředloženosti a podlosti. Na druhou stranu mě celkem těší, že se nesplnila ta předchozí část snu, tak tragická pro Santiaga. Docela jsem si toho zmatkářského bracha oblíbil.
Nejpodivnější na tom všem je, že si ten sen pamatujeme všichni. A nikdo ani nevíme, kdy se skutečnost změnila v sen. No, vzhledem k tomu, že nový čaroděj je stále s námi, tak nejspíš až někdy po vstupu do pevnůstky….Hmm, budu muset v nestřežené chvíli prohledat Muusův batoh a kouknout, jestli tam náhodou nemá ještě nějaké jiné smrtonosné nástroje jako jsou struny, cokoliv hořlavého, staré ponožky apod.
Znovu jsme tedy (když počítám i ten podivný sen) prohlédli pevnost i přilehlý hřbitov s kaplí a kostelem. Zase jsme objevili všechny ty obrazy a zase se projevili sběratelské Santiagovy choutky. Naštěstí při tom již nemumlal a Muus byl celou dobu vzdálen, takže se nic špatného a zákeřného nestalo. Opět jsme si vyslechli historii pěti pochovaných nepochovaných pánů z kaple. Ale jinak se nic zásadního nedělo. Kromě toho, že se pomalu začínalo stmívat.
Z nějakého důvodu jsem se ocitl s Xavem sám v kostele, zatímco se ostatní pravděpodobně zase zaobírali dělením obrazů nebo jinou bohulibou činností (kromě Isilmaeho, jehož podezírám z činnosti přímo ďábelské). Užuž jsem se z něj chystal tahat nějaké rozumy o kouzlení, popřípadě z něj za pomoci velmi tajného a velmi složitého rituálu, který ještě neznám, vytáhnout trošku magenergie, když ho náhle upoutala ta odfláknutá pískovcová socha za oltářem. Prý, že z ní cítí magenergii. Pche. Jsem si nepozorovaně čichnul a cítil jsem jen Xavovo ponožky (elfí ponožky, to je síla). Od té doby, co přestal nosit ty otevřené sandály, tak je to fakt síla.
No a tak jsme ji rozmlátili. Na cimpcampr, až z ní zbylo jen chodidlové torzo. A kde nic, tu nic. Nakonec se ukázalo, že ten magický odér vůbec nešel ze sochy, ale z pod sochy. Trošku mi to připomíná neomylného Muuse. Asi není náhoda, že je to taky elf….
No pod sochou byl vstup do podzemí. Hned bych tam vlezl, ale nejdřív jsme museli najít zbytek naší povedené bandy.
Když jsme vylezli ven z kostela, tak už byla celkem tma. Horší ovšem bylo, že na hřbitově bylo celkem živo něčím, co už dávno mělo být mrtvo. A tak jsme vyrazili směrem k pevnosti. U vchodu do hřbitova jsme se však srazili se zbytkem družiny následované hlubokým vlčím zavytím, naštěstí zatím bez svého původce. Aby těch hrůzostrašných událostí nebylo málo, ozval se najednou vysoko nad námi hlas našeho „přítulného“ Isilmaeho, který nás varoval před dvěma obrovskými vlky, kteří se rychle blíží směrem k nám.
No a tak jsme vcukuletu zapadli zpátky do kostela a rychle do podzemí. Znovu odsunout sochu (ještě pár takových cviků a uženu si kýlu, barbar by měl víc posilovat, aby to zvládal sám) a šup do podzemí.
Bylo to o jedno cvaknutí zubů, tak tak jsme to stihli. Timbuktoo má možná ještě teď oslintanou zadní část těla. Ale nevím, jestli to je od těch vlků nebo od někoho jiného z družiny.. no jo, už dlouho neměla nasazené ty její náušnice…
Dungeon byl ze začátku celkem nuda. Pár prázdných cel a pak velká místnost za zdí, do které vedly jedny dveře. Žádný problém pro mistra zlodějského řemesla. Pro větší bezpečí proti věcem z venku jsem nás pro jistotu uvnitř zamknul. Nakonec se ukázalo, že největším nebezpečím jsme si opět jen my sami.
Místnost s písmeny na podlaze a se třemi strážnými neoživenými golemy u protější stěny. Situace jak vystřižená ze zlodějského slabikáře hned vedle věty „Máma má maso.“ A co udělá Santiago? No šlápne hned na první dlaždici s písmenem. Pche, ALCHYMISTA…
No nelenil jsem a hlava nehlava prchal ven z místnosti. Xav se ke mně hned připojil a zašli jsme obhlédnout zbytek chodby. Užuž jsem z něj málem dostal, jak vykouzlit Bílou střelu (myslím, že se mi to bude hodit jako vyjednávací prostředek s Isilmaem po několika dnech strávených v podzemí mezi nemrtvými….téhle myšlenky se musím chytit, mám pocit, že obsahuje nějakou velmi důležitou informaci, ale teď nemůžu přijít na to, jakou… ), když jsme narazili na tu cihlovou stěnu.
Ta se po té pískovcové soše ukázala být dosti chabou překážkou a tak se nám odkryl pohled na duchoidního humanoida popíjejícího duchoidní tekutinu z překvapivě hmotné nádobky. Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že je to duch pána tohoto panství a že pokud mu pomůžeme navrátit jeho duši pokoje, tak nám on pomůže na naší tajné misi. Tak to tak vypadá, že o naší tajné misi ví kdekdo.
Tak jsme mu přislíbili, že mu pomůžeme. Po objevení tajné chodby jsme si odpočinuli nahoře v pevnosti a ráno jsme dokončili dílo zkázy místních kulturních památek a do mrtě rozbili kachlová kamna pokrytá kachličkami se psí hlavou. Uvnitř jsme našli lebku člověka, kterou jsme vrátili do hrobky v kapli, na které byl erb se psem.
Překvapivě to i stačilo na uklidnění duše pána hradu a ten se nám vzápětí zjevil a předal nám svou karafu s tím, že je to ona pomoc, která nás povede dál. Vědět to dopředu, tak bych si to asi radši rozdal s těma třema golemama najednou.
Nakonec jsme ale společnými silami tuto pomoc dokonale znevyužili. V místnosti s golemama jsme zatížili všechna písmenka slova KARAFA a tím se nám otevřely dveře na druhé straně místnosti, které golemové hlídali a ti v nich také zmizeli.
Neváhal jsem a bez většího přemýšlení vstoupil do těch dveří taky. Ostatní mě následovali po chvíli….

A před námi se objevilo….další podzemí. Mám rád podzemí, takže jsem byl docela spokojený. Určitě tu bude hodně páček na mačkání a truhlic na otevírání a plno čistých místností bez jediné pasti.
Bohužel past byla hned v první místnosti, ale dlužno dodat, že tam byly tři a zbylé dvě jsem našel. Ale až potom, co někdo sešlápl tu první a oživil ty strážné kostlivce. No, Corax měl aspoň co dělat. A jelikož nám nějak měkne, tak to málem nestačilo. Nakonec se ukázalo, že na ně stačila jen troška magie, ale kouzelníci se musí trošku mírnit v přítomnosti našeho klíšťáka. Na to určitě jednou dojedeme.
Chodba, kterou jsme se vydali byla přehrazena spuštěnou mříží, za kterou se procházel kostěný tygr. Bohužel není moc jasné, kdo je v kleci, zda on anebo my. Pokud on, tak bych ji rozhodně neotvíral.
Nezbylo nic jiného než se vydat k dalším dveřím, za kterými se nacházela zbrojnice. Bohužel i se třemi oživenými kostrami. A bohužel jsem se v té úzké chodbě nesmyslně na čele alegorického průvodu pohyboval já, tak mi nezbylo nic jiného než se s nimi hezky ručně vypořádat. A také se mi to vynikající sestavou taktického útěku s občasnými protivýpady povedlo. Myslím, že jsem ostatní členy družiny dost překvapil. A nejen je….
Nakonec ve zbrojírně ani nic nebylo. Aspoň, že jsem klesl v pořadníku nedobrovolných dárců krve, protože Corax se musel rázně vyšvihnout na čelo tohoto pomyslného žebříčku, když na Isilameho otázku, která zbraň by pro něj byla vhodná, odpověděl: „A budeš bojovat jako mlha nebo normálně?“…..Uvidíme za dva dny…