Dračák.cz

DEN DRUHÝ
Část družiny strávila dopoledne v herně a část v posteli. Která byla která nechám na důvtipu čtenáře. S vyjímkou Solamila jsme mimo hrací čas žádná kouzla nepraktikovali 🙂 Nominovanému PJovi se nečekaně narodila dvojčata, takže jsme začali hrát až ve dvě a s Jarikem – nejhlavnějším s Pýdžejů. Mne osobně vyděsil tím, že si připravil soundtrack (jak nechvalně proslulý Lečo), ale postupem času ubíral volume, takže jsme ho nemuseli asertivně nechat hrát.

Jeho administrace naší skupiny dobrodružstvím fungovala a šlo to jak po másle. Jenže tu nejfatálnější z chyb jsme udělali prakticky hned na začátku. chatrná šalupa mistra lodivoda se dostala do magické bouře a ač dělal co mohl, v jedné chvílí zavelel opustit loď. Družina měla možnost zachránit jen část svého vybavení a při výběru jsme na potápějící se lodi nechal veledůležitý dopis od našeho dobrodince – zato kus plachty, dva štíty, pochodeň a éterický olej jsme si vzít nezapomněli. Martin si na dopis vzpomněl, ale už bylo pozdě.

Když jsme se probrali na pevnině ostrova, kde pláž přecházela do pouště a poušt do skal či do sopky nás přívítal neznámý cizinec tím, že na nás poslal písečnou bouři. Ta nás trošku pochroumala a než jsme se posbírali, už k nám hopkalo pět stvoření. Opico-netopýro-vydry jsme překřtili na Bhokarala a jelikož se s nima Chrabroň naladil na stejnou notu, nechali jsme se od nich vést směrem voda a směrem jejich šaman. Říkali si Apokalyté. S vyjímkou jednoho tekutého písku, kde se vycachtal Sad, se po cestě nic nestalo. Jen to na ostrově bouchá, klepe se země a všechno vypadá tak nějak bez života. Apokalyté dlabou červy a smrdutý mech. Chrabroňovi a Timboktoo to šmakuje.
Po kameném tobogánu jsme dojeli do nitra země, kde nás přijal starý prošedivělý šaman. Ten uměl trochu obecné řeči, leč dohromady použival tak 25 podstatných jmen. Z jeho přednesu jsme pochopili, že bohové jsou zlí, zabili učitele a pokud máme klacek-oheň, mohli bychom zabít bohy. Nebo tak něco. Nakonec jsme se vydali směrem Škola, kde jsme měli dokázat šamanovi, že nejsme zlí,ale dobří.

Po cestě nám ovšem cestu zastoupil modrý šedokožec a kopie toho co nás uvítal písečnou bouří – lépe řečeno, přiletěl. Díky svému ántré si nás hned získal, tak jsme si sedli do kruhu a poslouchali jeho vyprávění o bájném a mocném Hurovi, sedmi entitách chaosu a velké válce, které vyústila k zabití Hura do země a jeho rozdělení na deset Huriků. Jedním z nich byl náš vypravěč – Tenebron Zavržený – a těch zbylých devět jeho bratrů, kterým se chce dostat na kobylku. Potomci entit, jež se Bentity zvaly, prý vytvořily zbraň, kterou ukryly v místě za clonou, kam žádný Hurik nemůže – my ale ano. Takže pokud mu ji přineseme, tak nás dostane z ostrova. Plácli jsme si hned a šup, už jsme okukovali kašnu – posvátné místo, kde je uložená zbraň. V tu chvíli po nás chtěl PJ nakreslit, jak si ji představujeme. Martinova skica pancéřové pěstí (aneb RPG – je dobrej!) vymalovaná kouzelnými znaky hbitou rukou Džeianovou vypadala prakticky jako kopie toho, co pozdějí vytáhl Jarik z rukávu. (kurnik-za tohle nás do toho finále pustit mohl!!). Ve fontáně jsme aktivovali projekci a dívali se na celou historii, tak jak nám ji Tenebron popsal. Díky vodnímu sloupci jsme na sloupech viděli i písmena a po malém hintu od Pj ji Chrabroň s Timboktoo rozlouskli. Jednotlivé vlastnosti typu „mocnost“ nebo „hravost“ nás pak po vyslovení teleportovaly na místo zkoušky, kde odměnou za úspěch byla jedna třetina „zbraně“. První, logickou chodičku se dvěma panáčky, zvládl Chrabroň s Tomem za kibicování ostatních, druhou „hravost“ pak dal Džeian s Timboktoo (majstrštyk!), třetí bludiště jsme po chvilce vzdali a čtvrtou „mocnost“ zvládl Sad se svými útoky a obranami na jedničku. U kašny jsme tedy složili „zbraň-klacek-oheň“ a hned jak se nabila, tak nám PJ hrací den ukončil.

Plni dojmů jsme vyrazili na večeři a grilované specialitky, aby nám zkazila chuť smska o tom, že nepostupujeme. Později jsme v herně u magnetického fotbálku (to jsme se zasmáli) vyslechli ortel – že pokud bychom vzali dopis, jsme ve finále. To je pech.

No nic, tak příští rok to třeba klapne 🙂

(Džeian Hai-čus, čaroděj druhé kategorie)

P.S. – tričko POKORU KURVA koupíte zde

INTERMEZZO
Nepoučeni z loňska, vydali jsme se oslavit postup (vlastně nás postupová sms zastihla už na půli cesty) do místního uber-podniku, do Apolla. Nejprve to vypadalo, že je dnes zavřeno – ani ti z nejlepším sluchem neslyšeli přebasovanou aparaturu – ale nakonec bylo otevřeno.

Narozdíl od loňska nebyl před vchodem ani elektrický býk, ale ani stánek s langoši a potetovanou prodavačkou – takže jsme neváhali a vstoupili rovnou dovnitř. Třicet zlatých na osobu nám zajistilo pokojný vstup dovnitř a už jsme se hrnuli na „naše“ místo. Ještě než druhá runda medoviny protekla našimi hrdly, už padaly zlaťáky do boxovacího automatu. Po několika úderech, kdy jsme místním borcům nasadili vysokou laťku, jsme se přeorientovali už jen na alkohol. Rundy se točily a začínalo to nabírat nesprávný směr. Jediná Timboktoo vypila lektvar odolnosti proti ohnivé vodě, takže nás pozorovala s čím dal větším soucitem. V jedné chvíli hlahol svolával na souboj dvou borců až z dalekého thajska. My se solného kraje neznáme borce z cízu, ale sledovali jsme jejich údery s obdivem. To jsme ještě netušili, že bojovník jménem Jindroj je jednou z vedlejších postav našeho dobrodružství. Jen se borci rozprchli, byli jsme vtaženi do lákavých tónů Montyho čardáše (či jak se jmenoval místní DJ) a tancechtiví hrdinové se začali porůznu svíjet na parketu za průběžného doplňování hladiny alkeholu. Solamil, Sad a Timboktoo v jedné chvílí vyklidili pole (jestli společně to nikdo neví) a zbytek družíny držel tempo.

V jedné chvílí barbarka z jiné družiny začala postupně zvedat a přenášet členy družiny s takovou grácií, že nebýt opilí, hned jí nabídneme hostování. Jí se pokusil zvednout jen Corvus a kdo ví, co všechno si při tom natáhl. Asi hodinu před skončením hracího času se Džeian, věrný svému „nalosovanému“ přesvědčení položil do role-playingu natolik, že zcela nevědomky vyprovokoval útok příležitosti od neznámého borce. Následný hod na iniciativu mu bohužel nevyšel. Útočník jej uchopil jednou mocnou prackou kolem krku, příčemž jinak hbitý a duchapřítomný Džeian uvnitř časového paradoxu pouze očekával smířeně svůj osud. Leč v tu chvíli se, zcela nečekaně, objevil prve zmíněný Jardoi mlátička a útočníka odnesl z místnosti. Díky míře medoviny se pak Džeian prakticky ihned oprostil od této nepříjemné vzpomínky a pokračoval v tanci…aby si detaily ohrožení jen v útržcích vybavoval v hodinách a dnech následujících.

Nad ránem, za zpěvu ranních ptáků a svitu slunce jsme se vrátili na ubikace a okamžitě zaujali horizontální polohy (někteří dokonce oblečení). Ještě štěstí, že jsme poprvé v historii urvali odpolední blok hraní!

(Džeian)

Rok k roku pošel a díky motivačnímu hlaholu Chrabroně Zlatohlase alias Martina, jsme opět poslechli volání Gameconu resp. dalšího pokračování mistrovství ČR v Dračím doupěti.

Netradičně a oproti tradici jsme v pátek dorazili včas všichni a před hraním si stihli ještě doladit deníky. Náš starý známý preferovaný pýdžej ALMI si nás vyzvedl ve foyer dějiště turnaje a odvedl chodbami do své jeskyně.

PRVNÍ DEN
Skupinka ve složení Chrabroň Zlatohlas-hobití dvojkombinace bard-zloděj (Martin), Sad hraničář a milovník chobotnic (Míla), Timboktoo alchymistka a luštěnka záhad logických (Jarča), Corvus barbar v naleštěné zbroji (Tomiš), Džeian – čaroděj druhé kategorie (Džája) a posíleni o moudrého a mladého čaroděje Solamila (David) započala výpravu v místě A. Odtud převzala cenný dopis z rukou svého ex-zaměstnavatele Jakuba Krčína a vydala se na cestu do Vinného kraje doručit ho mistru Josefčičovi, jeho mentorovi do Ústí. Po cestě jsme si zalaškovali s bandou vlků a jedním lykantropem, ale naše váhavost stála život celé karavany, s vyjímkou kupce Milješiče. S tím a jeho vozy jsme dorazili do města s touhou odplout do 4 dny vzdáleného přístavu. Díky dopravním komplikacím a neochotě lodivoda Poděslava jsme se letmo seznámili s lepou barbařicí Lepicí, jejím mágem Goranem, trpaslíkem a severským bratrem. Pomohli jsme jim rozluštit magickou skřínku a pak jsme se kupodivu nepomlátili, když se mezi námi začaly zhmotňovat dva démoni zla. Tím jsme si vysloužili Lepicinu kajutu na lodi a přes nedostatek místa vzali i Miloševiče skuhrajícího nad tím, že jeho náklad vína, sýrů a brandy zůstává na pevnině. Když jsme vyplouvali na širé moře, v podpalubí lodi byl ještě kontraband místního kápa Otika, ale to nám bylo fuk.

Hrací čas skončil s klasickým úprkem v poslední půlhodině hraní…a jako každý rok, o prsa jsme postoupili!

(Džeian)