2. seance | Padlí bojovníci
Taitavovy kroniky – Volume II
Při snaze o co nejrychlejší pomoc padlému Banisharovi jsme úplně zapomněli na omráčeného a svázaného tieflinga, kterého jsme jaksi opomněli vyslechnout. A tak jsme nelenili a ihned po vyléčení Banishara jsme vyrazili zpět do jeskyně. Correlonužel jsme tu již nikoho nenašli…..možná, že i Correlonudík. A tak jsme začali sumírovat, co vlastně víme a co ne. Když jsme došli ke značně znepokojivým výsledkům, rozhodli jsme se, že navštívíme místa, která nám do mapy zanesl Bendig a kde jsme ještě nebyli. A začali jsme s dračím chrámem, kde jsme trošku doufali, že narazíme na proradného kobolda Charraka. Po chvíli postupu dle předkreslené mapy jsme však záhy zjistili, v čem tkví hlavní příjem „přítele“ Bendiga. Pokud ho každý zájemce o mapu potřebuje k upřesnění cesty tolikrát, co my, tak je to nejbohatší tiefling v Sedmisloupí. Nakonec jsme přes všechny strasti a nesnáze dorazili do „Dračího“ chrámu. Abych upřesnil to slůvko „my“, tak mám na mysli mě, Sada, Corvuse a, duchem mírně nepřítomného, Hóňu. Dračí chrám se daná místnost jmenovala dle velké sochy draka v značně dezolátním stavu. Jinak tu žádný drak nebyl. Zato nás napadla prapodivná zemní chobotnice pouštějící kyselinu. Naštěstí dosti samotářská, protože kdyby jich bylo víc, tak ten souboj mohl skončit i dost tragicky. Takhle mohl své nesporné kvality předvést Hóňa, který se jal nebohé tvora cupovat na co nejmenší kousíčky, až jsme ho museli od torza „chobotnice“ doslova odtrhnout. Nic jiného jsme tu nenašli a jelikož na některé z nás začala působit temná magie tohoto místa, rozhodli jsme se pokračovat dál. Dalším cílem měl být Zamhulův chrám, ale zde se již kvality Bendigovy mapy projevily naplno a my jsme totálně zbloudili z cesty. Odbočka sem, odbočka tam, klička, smyčka, přesmyčka a rázem jsme se strachovali, zda nám vůbec vystačí zásoby vody a potravin. V případě nouze jsme se se Sadem a Corvusem rozhodli sníst psy. Naštěstí jsme po několikahodinovém bloudění narazili na schody vytesané do skály, které vedly k zamčeným dveřím bez kliky. Na naše bouchání se na nás skrz špehýrku přišla podívat podivná, seschlá stařena. Dost neochotná. Pak si ovšem všimla Corvuse a viditelně pookřála. Až tak, že vypadala jakoby omládla a předvedla nám i podivný trik s teleportací na schody zkombinovanou se stínovým divadlem. Pak ovšem Sad vykřikl nějakou údernou větu o potírání zla a rázem jsme na chodbě osaměli s utichajícím zvukem v chvatu zastrkované špehýrky. No, alespoň jsme se stihli dozvědět kudy do Zamhulova chrámu. Od stařeny nestařeny to bylo co by kamenem dohodil, tak jsme se tam hned vydali. Hned první místnost vypadala jako nějaké obětiště s runami obepsaným kruhem ve středu nad nímž se zvedal ochoz s torzami soch. Po chvilce bádání nad runami se Corvus zatvářil dost nepříjemně a na jeho zádech se objevil pevně zakousnutý ghůl. V místnosti nebyl sám a rázem se z poklidného čtenářského klubu stal boj o záchranu holého života. Dělal jsem, co jsem mohl, abych ochránil Hóňu, ale ten přesile podlehl jako první. Pak už jsem přes záplavu ghůlích těl prakticky neviděl vůbec nic a jen používal své reflexy zabijáka a tančil svůj další tanec se smrtí. Tentokrát jsem však na mnohonásobnou přesilu nestačil a prohrál jsem. Mrazících doteků nemrtvých spárů přibývalo a přibývalo, až jsem ztratil vědomí. Z vyprávění přeživšího Corvuse pouze vím, že chvíli po mně padl také Sad. Dokázal však ghůly zdržet natolik, že si Corvus stihl připravit obzvláště vypečené kouzlo, které zbytek ghůlů rozmetalo po místnosti. Pak stabilizoval Hóňu a společnými silami dostali mě a Sada pryč z prokleté místnosti. V té se totiž začaly zjevovat další a další přízraky pomalu se zhmotňující v krvelačné bestie. Zamhulův chrám, tedy bez dalších vodítek, není prozatím nic pro nás, ale určitě se tam vrátíme, zvláště poté, co Falandra v Erathině chrámu tak zvláštně zareagovala na jméno Zamhul a také ostatní obyvatelé Sedmisloupí se při zmínce o jeho jménu přinejmenším zachvěli. Takže zase zpátky v Sedmisloupí. Nejdříve jsme si chtěli trošku popovídat s Bendigem o jeho mapě. Kupodivu nebyl nikde k nalezení, prý odcestoval. Zato jsme U půlměsíce narazili na opíjejícího se trpaslíka jménem Untal, který pořád dokola mlel o tom, jak mu nějací gnolové unesli jeho bojového kance. Vzhledem k tomu, že, dle jeho popisu, stopy gnolů vedly ke klášteru démonů, kam jsme měli stejně cestu, rozhodli jsme se mu pomoci a nezištně mu jeho kanečka za dvě stě zlatých dovést. Najít cestu ke gnolům nebylo zase tak těžké vzhledem k nepřebernému množství stop, které po sobě zanechali. Celkem snadno jsme tak dorazili k podzemnímu komplexu místností, kde na nás hned v první místnosti podivný hlas spustil něco o Baphometově zkoušce a o zvonu, meči a kdo ví čemu ještě. Já se momentálně kochal architektonickými prvky v místnosti, tak jen doufám, že si tu zprávu bude pamatovat Corvus, ten na to má hlavu. Hned, co hlas utichl, zaútočila na nás další zemní chobotnice (Sad si vzpomenul, že se jmenuje falagar), ghůl a podivná bytost s dlouhýma rukama s úžasnými schopnostmi splynout se svým okolím a procházet i velmi úzkými škvírami. Sad pak říkal, že se jmenuje čoukr. Divný jméno, ale on je Sad dost machr přes jména, tak mu budu věřit. Po celé tlupě ghůlů to byla procházka růžovým sadem … růžový Sad, otřesná představa… a tak se během krátkého odpočinku možná i nějak blíže začneme věnovat té Baphometově zkoušce, protože nedostatek znalostí se ukazuje býti v tomto podzemí dosti smrtícím faktorem.
