Vše je jednou poprvé a následně i podruhé avšak v případě smrti poprvé může být i naposledy, naštěstí jsou výjimky, které pravidla porušují a tak může být i v tomto případě podruhé ….. potřetí ……
Naše družina se nachází kdesi v pobořeném hradu Stínupád a pokračuje v prozkoumávání rozlehlých chodeb, když tu najednou míjí schody někam do temnoty. To je samozřejmě výzva i když patro, v kterém se právě nacházíme není ještě zcela odhaleno, vrháme se po schodech dolů probádat tajemství skryté v temnotě. V čele se žene Hóňa, za ním Sad s čarodějem už mnohem obezřetněji a ze zadu je slyšet štěbetání děvčat, Mia se právě svěřuje Helie, že by se ráda stala rybářkou a básní o pozorování klidné hladiny v lůně přírody. Několikahodinovém. Na konci schodů které se již ztrácejí v temnotě netrpělivě přešlapuje Hóňa a shání nějaké světlo, čarodějovo slovo „širak“ ozáří ustí do přírodní jeskyně. Ano jeskyně toto patro není již dílem lidských, lidských ?, rukou nýbrž samotné přírody. Mihotavé světlo osvětluje krápníky různých tvarů a jmen a v jejich stínech řádí naše fantazii představující si hrůzné obyvatele tohoto místa.
To nás však nemohlo odradit od vstupu do jeskyně. Stíny které se líně povalovali a poskakovali kolem našich nohou staly se záhy velmi dotěrnými a zhmotnili se v množství malých kousajících zvířátek. Krysy, ne až zas tak malé, byli najednou všude. Z Leva se ozýval Honův panický řev jenž si vybavil nedávnou jámu plnou krys, do které nedopatřením zapadl a tudíž místo boje s nimi spíše před nimi unikal křičíc, dejte mi něco pořádného co můžu rozsekat. Ostatní si také nevedli příliš dobře, velmi hbitá zvířátka v špatném osvětlení unikala většině útoků a tak jen sporadicky se ozvalo smrtelné zakniknutí. Čarodějovo světlo jsme vyměnily za pochodeň ozařujíc větší část jeskyně jasnějším světlem i když v jejím poskakujícím světle přibylo mihotavých stínů a každý druhý kousal. To už Mia byla obklíčená v levé části jeskyně, z kterého vedl tunel do hlouby podzemí. Na opačném konci byla Helia zatlačená do rohu houfem krys, z kterého se začala za pomoci čaroděje prosekávat ven. Její dvě čepele se mihotali v záři čarodějových kouzel a konečně začalo být na pravém křídle slyšet naší převahu. V levé části Hona se Sadem vysekávali Miu z obležení chlupatých tělíček a už se situace zdála být pod kontrolou, když tu se z tunelu vedoucím do hloubi podzemí začali přibližovat mlaskavé zvuky, nejprve jsme si mysleli že se nám to zdá, ale za chvilku jsme si už byli jisti, že se k nám blíží další obyvatel podzemních chodeb.
Zvuk připomínal vytahování holínky z bažiny. Tvor který se po chvíli před námi objevil připomínal vanilkový pudink jeho klepající se rosolovité tělo se přibližovalo, spíš přelívalo k nám. Konečně výzva pro válečníka! Hona zařval „ten pudink je můj“ a vrhl se na něj nevnímajíc Sadovu přírodopisnou přednášku o obyvateli podzemí objavšího se před nimi. Škoda pro něj, dozvěděl by se spousty zajímavých věcí, mezi nimi i to že žluták plive kyselinu leptající a přilepující jeho kořist, ostatně netrvalo dlouho a už to věděl z praxe, jeho obličej pokryla slizovitá hmota, která mu začala rozžírat kůži a přikovala jej k zemi. Hona si začal stírat tlapami sliz z obličeje což se mu podařilo i se šupinami, kterých se postupně zbavil i na tlapách. Zmateně přešlapoval na místě a byl tak snadným cílem pro slizáka, který už se připravoval na chutnou večeři, v tom však do souboje vstoupila Mia a proklela nebohého slizáka, ten jí odpověděl vydatnou sprškou slizu přímo do jejího dekoltu což jí malounko vyvedlo z míry a se zděšením málem omdlela neb si všimla proměny svých vnad. Sliz zaváhal, asi rozmýšlel koho si dá k večeři jako prvního a toho využil Sad k útoku, jenže asi mu na nějakém cákanci ujela noha nebo se mu do výhledu připletl list z padajícího stromu, no zkrátka útok skončil tak, že stál přilepen na místě a po jeho plášti stékaly husté chomáče slizu. To už začínalo jít do tuhého. Hona s posledních sil pozvedl meč však chvějící ruka už nenašla dost sil k úderu, padl nejdříve na kolena a pak se zhroutil u Sadových nohou jejich oči se na okamžik setkali a z hrdla se mu vydral pro Sada nesrozumitelný skřek, ale Sad si právem myslel že mu Hona odkazuje věci z jeho batůžku, to jej potěšilo a s novým elánem se vrhl na žlutáka. Do bitvy se zapojil i čaroděj stojící opodál hlavu zvrácenou vzad oči zavřené a z pohybujících úst se mu linula zaklinadla. Žluták dostávál ránu za ránou, už nemůže se dlouho udržet ale co to…. On se dělí a jsou najednou z něj dva, to bylo hodně i na sada. Mia se dala na útěk Sad ustupuje a střílí poslední dva své šípy, sliz se roztéká po podlaze, je dobojováno, Sad si háže záchranný hod….uspěl, zbyl mu jediný život …..
Dali jsme se jakž tak dohromady, vzkřísili dnes poprvé Honu a postupovali dále do hloubky podzemního labyrintu. Stěny chodby se postupně začali stávat spíše hliněnými. Kamené stěny chodby postupně vystřídal jíl a čím dál jsme si připadali jako v noře. Trošku jsme váhali zda pokračovat, přeci jenom jsme měli v mečích nedávný tuhý souboj, Mia potřebovala, a to dost nutně, nový make up, ale nakonec Hona rozhodl, že jdeme dál, jen co to dořekl objevila se před ním jáma a v ní tělo malého zvířátka. Byl to krutnik, Sadovu přednášku nyní poslouchali všichni a tak se dozvěděli spousty zajímavého o tomto šestinohém plazi podobném zvířátku, co jí, co má rádo, jak si staví domeček, jak v něm má svojí postýlku, co mu udělá radost a mnoho jiných zajímavých detailů, mezi nimi i to, že dospělí jedinci mají ostny, jedovaté ostny, které dokážou vystřelovat poměrně přesně i na značnou vzdálenost a také to že není příliš dobře zůstávat v jejich blízkosti delší dobu neb tyto ostny z nich odpadávají a způsobují nepříjemnosti a také to, že žijí ve velkých společenstvech v tak zvaném úlu, kde mají přísná společenská pravidla, starší jedinci pečlivě vychovají mladé a ukrývají si poklady svých návštěvníků. Tato poslední poznámka rozhodla o pokračovaní do srdce úlu, ano nacházeli jsme se v úlu krutniků a hodlali jsme jej vyplenit.
Když vynechám Honovu návštěvu jedné jámy, z které jsme jej celkem snadno vytáhli tak se docela dlouhou dobu nic nedělo jen občas to ve stěnách, provrtaných skrz naskrz úzkými norami, trošku zarachotilo. Po chvíli jsme za jednou zatáčkou přece jenom zaslechli jasnější zvuk obyvatel úlu. Světlo nás již dávno prozradilo a tak opatrné Honovo a čarodějovo vykouknutí zpoza rohu bylo po zásluze odměněno a to dvěma ostny. Hona jej dostal do hrudi malounko hekl ustoupil a zezelenal, čaroděj (Sad se snažil vzpomenout na jeho jméno , ale vždy když už si myslel, že jej ví zamlžil se mu zrak a udělalo se mu ne úplně dobře a tak se po čase těchto pokusů vzdal-bude v tom určitě magie) ustoupil a i když zasažen začal si něco mumlat pod fousky, Sad letmo zkontroloval Miu zda nevytahuje strunu, z mumlání se vyklubala ohnivá koule uprostřed klubka krutníků. Vzduch ztěžkl vůní krve a škvařeným masem. Koule zaměstnala pár jedinců, ale ne dostatek. Nacházeli jsme se v hlavním sále úlu a krutniků tam byli celé generace.Tři zamířili přímo k Honovi, zatlačili jej ke stěnu a než kdokoli z nás mohl cokoli pro něj udělat, ležel na zemi a krutnici přes něj pokračovali dál. Chvilku kterou nám Hona dal jsme využili na základní bojovou pozici – ustup do chodby. Čaroděj, viditelně ne ve své kůži pomalu vrávoral vzad snažíc se z posledních sil udržet ohnivou kouli v blízkosti krutniků a snažil se dostat co nejdál z jejich dosahu. Sad se držel vzadu a pálil šíp za šípem, neustále však šilhal za sebe kde čekal další kruthniky a nemusel čekat ani moc dlouho. Vyrojili se zpoza rohu a okamžitě jej obklíčili, luk letěl do kouta a vzduch rozčísl zvuk dvou tasených čepelí které se mihli na d Sadovou hlavou a okamžitě přešli do seku, zleva i zprava se ozvalo lámaní kostí jak čepele si razili cestu těly krutniků, bylo jich však mnoho a tak nezůstalo u seku jediného a po chvíli Sad cítil, že není v převaze.
Situace se stávala kritickou, ne to už byla, stávala se … no větší kritickou. Z děr v chodbě začali vylézat stovky krutniků ( no bylo jich asi šest, ale i to bylo hodně) a dokonale obklíčili družinu. Miu obklopilo snad pět krutniků a tak Mia sáhla do útrob sebe sama a vytáhla hrst surové magie a mrštila jí po krutnicích. Vše co byl v jejím dosahu bylo o chvilku později seznámeno s černou magii, s polibkem smrti. Těla krutniků pod náporem této magie sebou zmítala, střeva létali vzduchem byla cítím smrt. Měli jsme naději….až na Honu, kterého si nikdo ve vzniklé vřavě nevšiml, ležel totiž u Milných nohou. Magie jej zasáhla plnou silou. Zaškubal sebou nadzvedl se a s rukou pozdviženou směrem k ní, v očích nevyřčenou otázku „proč zase já“ zachroptěl a zemřel ……
Poznání, vše je jednou poprvé ….
Miina magie rozmetala množství krutniků nebylo jich však tolik abychom měli vyhráno. Mia ještě stačila Helie pěkně zaflankovat a ta zaútočila na Krutnula Lorda a obě své čepele ponořila do jeho břicha, krev a bohužel i množství jeho jedovatých ostnů jí stříklo do obličeje. Pak Mia zavrávorala a padla k zemi.
Sad Helia a čaroděj zůstali sami v obležení kruthnické mládeže. Starší jedinci v tuto chvíli udělali osudovou chybu a ve snaze poskytnou mladým bojovou výuku v praxi zanechali na okamžik útoku a pozorovali jak si jejich ratolesti vedou. Toto drobné zaváhaní se nám podařilo využít na naklonění misek vah na naší stranu. Čaroděj vylovil z rukávu svoje poslední kouzlo a překvapení staříci poklesli ve všech jejich šesti kolenou, Sad skočil mezi klubko kruthniků a dvakrát sekl první úder nádherně oddělil ještěří hlavu od těla a druhý meč vnikl hluboko do druhého plaza a téměř jej rozpůlil.
Mia se slabě pohnula.
Helia se rozhodla k zoufalé akci. Téměř všechny svoje šipky nabila do kuše, rozeběhla se proti stěně, o kterou se odrazila vyskočila do vzduchu , roztočila se a spustila spoušť své kuše, déšť šipek zasypal blízké okolí a nebylo snad kruthnika který by neměl v kožichu její šipku.
Mia se zachvěla.
Tou dobou už ležel i čaroděj a nad jeho pláštěm se vznášel lehký opar magie, který jej zatím udržoval při životě. Musí vydržet bitva ještě neskončila, pomyslel si Sad, odhodil meče a uchopil opět svůj luk a dvakrát rychle vystřelil, moc nemířil a štěstěna tentokrát stála při něm a po jeho zásazích padl velký krzthnik chystající se zaútočit na Heliu, která se svým manévrem přeci jenom dostala do nebezpečné blízkosti několika dost poraněných však stále nebezpečných jedinců. Helia upustila kuši na zem a z posledních sil vrazila meč do nejbližšího nepřítele, s kterým společně klesli poblíž kuše. Sadovi šípy ukončili další dva plazí životy.
Miino tělo sebou prudce zaškubalo a Mia se odebral k Honovi sledovat závěr bitvy z pavlače o jedno dimenzi výše
Sad se rozhlédl kolem, už byl na bojišti sám spolu s jedním krzthnikem, který zvolna kulhal k němu, uvědomoval si, že musí spěchat neb jeho přátelům nezbývalo mnoho času. Čaroděje stále obklopoval slabý opar magie a vypadal že ještě chvíli vydrží, ale Helia se již nepokojně zachvěla. První šíp se zarazil hluboko do krutnula, druhý… Sad míří o něco déle a v hlavě se mu ozve slabý hlas: zbývá mu 11 životů. Musí již tento boj ukončit! Pomalu vypouští šíp, střela letí pomalu, čas v tu chvíli ztratil realitu, který se zabodává do krutnika …. určení zranění ……první hod 7 druhý ….. 4 ……je dobojováno ….. Sad spěchá k čaroději a snaží se jej probrat bohužel se nezdařilo, Helia se podruhé zchvěla, ach Sade více klidu!! Čaroděj se probírá a Sad spěchá k Helie. Sklání se nad jejím bezvládným tělem a s největším soustředěním jaké je ještě jeho unavené tělo schopno se snaží zastavit Heliu na cestě vzhůru po schodech věčnosti. Podařilo se …..
Po krátkém odpočinku jsme opatrně prozkoumali jeskyni (tak opatrně zas ne neb jsme ještě dvakrát spadli do jámy). Vzali poklady s Miou a Honou na záda a vydali se zpátky do vesnice. Hona je těžkej jak svina, ale nakonec jsme jej dovlekli k bráně vesnice. Ta je však zavřená ……
Vesničané velice brzy zapomněli kdo je zbavil dotěrných koboldů a nechtěli nás vpustit dovnitř. Potřebovali jsme si odpočinou a hlavně oživit Miu s Honou. .Důvodem jsou prý nějaké nepokoje na místním hřbitově, kde začínají obživovat jejich předci a tím pádem nikoho nepouští dovnitř. Nakonec po dlouhém handrkování s lordem Pejdrekem s námi poslal trpaslíka Mlčocha aby s Melisou domluvil oživení našich dvou přátel s tím, že uhradí část oživovacích nákladů pakliže dáme dopořádku hřbitovní problém. Melisa bydlela nedaleko na lesním paloučku a tak jsme nelenili a vyrazily k ní. Melise se oživovací rituál podařil, ale měšec Brašnářův se pěkně prohnul a nebyla to úklona poslední ….
Přečkali jsme do rána, načerpali nových sil a chtě nechtě vyrazili na hřbitov. Pokusy o bližší seznámením s Mlčochem ztroskotali na jeho nevrlém mručení. Hřbitov byl obehnán třísáhovou zdí a tak jsme zatím neviděli známky pohybu uvnitř. Dovnitř vedla velká dvoukřídlá vrata Hona je malounko pootevřel a my nakoukli dovnitř. Po hřbitově bloumalo pár kostějů. Stáli jsme před polootevřenými vraty a živě diskutovali nad taktikou střelby skrz mezeru mezi křídli dveří, když tu náhle Mia „rybářka“ rozrazila dveře a se slovy „ty kostějové vypadají slabě“ vběhla na hřbitov. Za cíl svého kouzla si vybrala nejbližšího kostěje a minula jej …. No a pak už jsme se jen dívali jak se z Mii stal jehelníček pro šípy kostějů, kteří se vyrojily odevšad. Mia šla k zemi. Nu co ted. Po krátké poradě jsme vymysleli rychlé vniknutí Mlčocha na hřbitov, vytažení Mii ven a zabarikádovaní dveří Honou a Mlčochem. To se také zdárně podařilo. Jen co se Hona s Mlčochem zapřeli do vrat už byly slyšet zvuky blížících se dvou těžkých těl, která v příštím okamžiku narazila na vrata. Úder byl mocný, ale Mlčoch jej celkem v pohodě ustál a jeho půlka vrat zůstala na svém místě. To se bohužel nedalo říci o druhé, ta se vyvalila z pantů a zavalila chudáka Honu. Na vyvaleném levém křídle vrat stál velký černý pekelný pes a z mordy mu odkapávala hnusně zelená slizovitá tekutina. Psovi oči pláli červeným světlem a hledali svůj cil. Na nic jsme nečekali a zasypali jej sprškou šípu a magie. Čaroděj vyčaroval nám už známou ohnivou kouli a umístil ji oboum pejskům za zadek což nelibě nesli. Druhý stále útočil na zavřenou půlku vrat drženou Mlčochem, ten však odolával a získával pro nás drahocenný čas.
Ze hřbitova přiletěl déšť šípů a my s nevalným úspěchem opětovali palbu. Sad se kousek posunul aby měl lepší přehled o kostějích a ke svému úžasu průzorem po vyraženém křídle dveří spatřil naší starou známou Niaran, zřejmě kámoška, ale asi ne naše. Sad byl tak překvapen, že jen tak tak stačil uhnout jejím dvěma šípům směřujícím k němu. To se však nepodařilo Honovi, který s obrovskou námaho právě vylezl z pod spadlých vrat. Jen co se postavil už zase ležel s šípem zabodnutým v oku…. To bude stát zase peněz ….
Psi vyděšeni ohnivou koulí neustále připalujíc jim jejich kožichy byli snadnou kořistí pro Mlčochovo válečné kladivo podpořené lehkými čepelemi Helii a slušnou dávkou z Sadova luku. Poté se Helia vyhoupla na hřbitovní zeď. Kousek po ní běžela a pak skočila mezi překvapené kostěje (překvapené určitě neb řada z nich v údivu pozvedla nadočnicový oblouk) a spustila svůj tanec mezi deštěm šipek. Zbytek družiny se soustředil na Niaranu, kterou nakonec uškvařil čarodějův ohen, kromě nechutného smradu z ní mnoho nezbylo. Záhy poté nastalo hrobové ticho jak se na správném hřbitově očekává, předci Winterhavenu byli napadrť, Mia se vzpamatovávala z komatu a Hona pomalu tuhnul.
Vydali jsme se prozkoumat hřbitov a na jednom místě na zemi jsme spatřili kruh zářící modrým světlem, zřejmě portál (čaroděj si byl jist a zničil jej) kudy byli přivoláváni nemrtví služebníci Nianary. To se ostatně potvrdilo nálezem dopisu adresovaného Niaraně od Karla, dále jsme se z dopisu dozvěděli několik zajímavých věcí, především to, že nás má Niarana odstranit abychom nepřekazili Karluv temný rituál. Zřejmě bude tedy na nás abychom mu jej překazili a tak už jsme se nezdržovali a pospíchali zpátky do vesnice (před tím jsme se samozřejmě stavili u Melisy s Honou).
Ve vesnici už byl klid a všichni se chovali jako by se nic nestalo. Pejdrek tam ani nebyl a prý objížděl farmy, čipera jeden. Takže akorát Mia trošku laškovala s jedním strážným, už je holka zase ve formě.
Všechny stopy vedou do Stínupádu a tak jsme se po nich vydali. Tentokrát jsme nezamířili do spodních pater, ale rozhodli jsme se prozkoumat nejdříve celé patro hořejší. Po chvíli průzkumu jsme narazili na mučírnu. Dokonce i s Katem! Společnost mu dělalo pár goblinů nějak zle nevyhlížejích a tak jsme se na ně vrhli. Kat se ukázal jako mazák a hned vytáhl cejchovací železo , kterým počastoval Mlčocha, jej to tak rozzuřilo, že provedl odvetný brutální útok. Rozmáchl se svým obouručním válečným kladivem a v rychlém sledu jím šestkrát krátce udeřil do Kata, kterému se podlomila kolena, (Hono, proč nemáš něco podobného…) na která jej definitivně poslali dva Sadovi šípy. Boj jsme tentokráte měli plně pod kontrolou. Mia s rukama pozvednutýma k vyslání magie se na chvilku zarazila a povídá „Ehmmm chlapci, kolik je maximum na čtyřstěnné kostce“. Výrazy našich tváří se jí asi příliš nelíbily neb se nakvašeně odebrala do přilehlé chodby, kde bylo několik cel k průzkumu.
Helia s Honou, lačnícím po krvi, honila po mučírně vyděšené gobliny a konečně se jí podařilo pěkně zaflankovat a nadělit svých obligátních 30Dm. Bylo po bitvě, spíš po nájezdu. Letmo jsme prohlédli přilehlé místnosti a v jedné cele našli zavřeného goblina. Příště jej podrobíme výslechu, ostatně jsme v mučírně, snad se dozvíme nějaká tajemství Stínupádu a jeho pána minulého i toho součastného …….
(Míla/Sad)
