seance 18.2.2005
V hlavních rolích: Džája, Jarča, Martin, Míla a Tomášek
Vedlejší role: jezerní drak, kněžky bohyně Namnete, jejich noční formy
Special Main Star: Kudla
Dnešní vyprávění opět plynule naváže na místo, kde předchozí skončilo. No snad jen s malou odbočkou. Co se vlastně děje s oddělenou částí družiny, tedy s kouzelníkem a alchymistkou? Jak již bylo naznačeno minule, známe pouze dohady, a snad se kronikář časem setká s nějakým potulným bardem nebo narazí na učence, kteří budou znát jejich příběh podrobněji. V tomto okamžiku je pouze známo, a navíc jen mlhavě, že při průchodu skrz hory přestáli všechna nebezpečenství a nástrahy a dorazili k podivnému hradu, který je obýván malým národem. Že by trpaslíci? Nebo hobiti? V těchto detailech jsou vzkazy nesené větrem a na perutích ptáků prozatím nejasné.
Ale vraťme se k té části družiny, o které toho ví kronikář daleko více a může tedy její příběh vyprávět mnohem podrobněji.
Corax, Sad a Martin z Boru využili své nebývalé a nečekané zručnosti a vyrobili si vor s bidly a vyrazili kupředu k záhadné mlze uprostřed jezera. Hladina jezera byla naprosto klidná a jediné, co ji čeřilo byla bidla v rukou našich dobrodruhů. Celkem bez problémů dosáhli hranice, kde začínal zvláštní opar a odvážně se pustili vstříc mléčné mlze.
Jakmile překročili hranice mlhy, počal mít zloděj podivné tušení. Jako jediný se nezabýval poháněním voru, a tak měl dostatek času na sledování okolí. Kvůli mlze toho sice moc neviděl, ale zdálo se mu, že na okraji viditelnosti se podivně vlní hladina. Sdělil tento svůj postřeh barbarovi s hraničářem, ale ti byli tak zabráni do odstrkování lodi a nasupeni na zloděje, že jim nepomáhá, že jeho podezření zavrhli. Hned vzápětí se však zlodějova chmurná očekávání potvrdila a nedaleko voru se z vody vynořilo dlouhé hadovité tělo. Dobrodruzi se okamžitě chopili svých zbraní v očekávání lítého souboje, protože v tomto krutém světě ani v nic jiného doufat nemohli. Vzápětí se na druhé straně voru z vody vynořila obrovská drakovitá hlava a tvor zaútočil na chudáka válečníka.
A započal lítý souboj. Jezerní drak byl nadmíru silný soupeř, ale naštěstí si za svého protivníka vybral právě válečníka, protože některé z jeho ran by pro zloděje a možná i pro hraničáře byly jistojistě ranami posledními. Corax tedy schytal několik velkých ran, ale sám jich také pár rozdal. Vydatně mu pomáhal Sad se svým mečem a zloděj poté, co vyházel všechny své vrhací dýky, které se většinou neškodně odrazily od drakova šupinatého krunýře, také přispěl se svou troškou do mlýna. Nakonec tedy společnými silami draka skolili. Ten se se smrtelným řevem zhroutil do vody a jeho bílá krev zabarvila vodu kolem voru na bahnitě mléčný odstín.
Když se naše trojice trochu probrala z těžkého souboje, vyrazila opět v ústrety neznámu, které se po chvíli proměnilo v pevnou zem uprostřed jezera. Po krátké pláži se zvedal malý skalnatý útes a za ním se rozkládala holá pláň, uprostřed které stála jakási budova obehnaná vysokou zdí. Nic víc zajímavého tam nebylo, a tak dobrodruzi vyrazili ke zdi. Zloděj se na ni bez problémů vyšplhal a uviděl za ní velkou budovu. Barbar s hraničářem ho tedy následovali. Opatrně se přikradli ke stěně budovy a při ní se vydali obhlídnout, zda se někde nachází vchod dovnitř. Když se dostali k jižní stěně budovy, tak zjistili, že celý jižní dvůr je vydlážděný a ve venkovní zdi se tam nachází vchod. Uprostřed tohoto prostranství pak stála socha vnadné ženy v plášti, na jejímž podstavci stál nápis „Život Namnete“. Nic více na ní k vidění nebylo, a tak se trojice odvážlivců vydala prozkoumat vnitřek chrámu.
Nebyly zde žádné dveře, pouze vstupní prostor ve formě sloupořadí, které je navedlo ke schodům stoupajícím do patra budovy. Zde byla hlavní hala se sloupy po stranách a s oltářem umístěným u stěny na protilehlé straně než ústilo schodiště.
Kolem oltáře bylo shromážděno deset postav zahalených v kápích.
Corax je chtěl překvapit, dokud o družině nevěděly, ale Sad s Martinem ho nakonec přemluvili k přátelštějšímu vystupování a Sad tajemné postavy oslovil. Jedna z nich se obdivuhodně rychle přiblížila k hrdinům a zeptala se, co tam pohledávají a proč zabili strážce ostrova. Jezerní drak byl tedy asi mazlíčkem těchto žen. Pod plášti se totiž schovávaly bytosti ženského pohlaví a navíc se celkem podobaly té osobě, která byla vytesána na nádvoří, takže se nedalo říct, že by byly nehezké.
Jelikož je družina ve vyjednávání neobvykle zdatná, tak vyjednala, že už se nikdy nebudou moci z ostrova dostat. Kněžkám Namnete, jak se toto ženské společenství jmenovalo, se nakonec družiny zželelo a nabídli volný odchod tomu, kdo nahlédne do své budoucnosti skrz jezírko v jejich oltáři. To byla tak velkorysá nabídka, že se prostě musela neposlechnout, jelikož to bylo až podezřele jednoduché. Nakonec se ale přeci jen zloděj obětoval a vykročil k oltáři.
Kruh postav se rozestoupil a nechal ho nahlédnout do jeho budoucnosti. Zloděj se zahleděl na svůj odraz ve vodě na oltáři a na nějakou chvíli znehybněl. Po chvíli se však z paralýzy probral a viditelně zaskočen odstoupil od oltáře a vrátil se ke svým druhům. Co viděl však odmítl sdělit a uzavřel se do sebe, myšlenkami bloudíc někde ve své budoucnosti.
Oproti svým druhům byl ale volný. Když Sad s Coraxem uviděli, že je zloděj sice trošku zadumaný, ale jinak živ a zdráv, tak se také chtěli vykoupit touto formou, ale hlavní kněžka jim sdělila, že pro dnešek již bylo věštění dost a že když přijdou zítra, tak možná dojde i na ně. Ale musí přijít až ve dne, ani za nic nesmí chodit v noci. Skupina tedy opustila chrám a vrátila se zpět na pobřeží k voru. Ten tam již ovšem nebyl a jelikož ani jeden z naší trojice neumí plavat, tak se vyplnila hrozba kněžek, že nebudou smět opustit ostrov. Zloděj se rozhodl vyčkat druhého dne, aby mohli pokračovat v cestě všichni tři společně.
Pomalu se počalo smrákat a jelikož jediný zloděj byl jakžtakž v pořádku, přihlásil se k hlídce, aby se Sad s Coraxem mohli trošku dát do kupy po souboji s drakem. V noci se však počalo z chrámu linout světlo a zloděj podlehl své zhoubné zvědavosti. Opatrně se vytratil do tmy, ale přeci jen pomyslel na své spolubojovníky a z dálky je probudil přesně mířeným kamínkem. Opatrně přelezl zeď a zjistil, že kolem celého chrámu hoří ohně a kolem nich se pohybují zvláštní tvorové vypadající jako člověk vyrůstající z plamenů. Z bohyně Namnete se vyklubala bohyně ohně a z jejích kněžek elementálové.
Ohně byly rozmístněny náhodně kolem celého chrámu, takže se našlo mezi nimi dostatek prostoru, který se utápěl ve tmě, a tak zloděj využil své pověstně schopnosti schování se ve tmě a tichého pohybu a nezpozorován pronikl do chrámu. Opatrně vykráčel po schodech k oltáři, ale uprostřed haly hořel kruh z ohně a uvnitř kruhu ležel na zemi klíč. To byla další rána zlodějově zvědavosti. Oheň hořel pouze při zemi, a tak Martin z Boru nejprve zkusmo mávnul rukou nad plameny, zda je tím nerozzuří a ony nevzplanou do výšky. Nic se nestalo, a tak zkusil klíč vytáhnout mečem. Bohužel však na něj nedosáhl. Odhodlal se tedy k radikálnímu kroku a jednou nohou překročil plameny a šlápl dovnitř kruhu. V tu chvíli zmizel.
Corax se Sadem vzbuzeni zlodějovým kamínkem rázem procitli z dřímoty, když zjistili, že zloděj v tábořišti není. Poté si všimli světla vycházejícího z chrámu a hned jim došlo, kde asi tak zloděje mají hledat. Když dorazili k bráně ve zdi, otevřel se jim pohled na výjev planoucích ohňů a tančících poloohňů-položen. Socha uprostřed prostranství byla v jednom ohni. No a tak je nenapadlo nic jiného než to, že kdyby se jim podařilo tu sochu uhasit, tak se jim povede zničit i kněžky Namnete. Plán byl vymyšlen, měch s vodou připraven a dvojice tryskem vyrazila k soše. Byli sice spatřeni kněžkami, ale moment překvapení jim poskytl dostatek času k tomu, aby se dostali až k soše. Sad tedy vylil vodu na sochu, ale bez sebemenšího účinku, ba co víc, měch mu vzplál v ruce, takže ho odhodil do plamenů.
V mžiku byli obklíčeni kněžkami a jakékoliv naděje na úspěšný útěk byly uhašeny hned v zárodku. Hlavní kněžka je obvinila z urážky bohyně Namnete a odsoudila je k věčné službě na ostrově. To zase nebyla tak špatná vyhlídka vzhledem k tělesným proporcím božských služebnic, ale nakonec se to našemu párečku rozleželo v hlavě a zkusili vyjednat i jinou možnost. To se jim překvapivě i podařilo a dostali za úkol do 200 dnů přinést Ohnivý prsten, který z ostrova před 300 roky ukradli barbarové ze severu. Pokud se jim to nepovede, tak v den propadnutí limitu vzplanou a shoří zaživa. S těmito slovy byli propuštěni a vyrazili k severu.A jak budou pokračovat příběhy teď už tří skupin naší družiny? Kam zmizel zloděj? Jak se vypořádají Sad s Coraxem se smrtelnou kletbou? A kam to vlastně zabloudili Xaverius s Timbuktoo? Třeba už příště se některé z těchto záhad rozjasní.