Historie – Zápisky zlodějovy 7.12.2007
Sedmý den měsíce prosebníků, L.P. 2007
To podzemí je snad nekonečné. Nejenže nám začínají docházet zásoby vody, ale i krve…ale vezměme to popořadě.
Poté, co jsem se vypořádal s kostlivci ve zbrojnici, vrátili jsme se zpět do první místnosti a pokračovali jsme směrem na východ. Tam vedla jen úzká chodba, tak se na průzkum vydal náš bystrý barbar. Za chvilku se vrátil a že prý tam je místnost plná kostlivců a nějakého přihrbeného zvířete, asi vlka. Dle popisu jsme usoudili, že to bude vlk trpící zažívacími problémy, nejspíše z nadbytku kostěné stravy. No a tak čaroděj vyslal do místnosti jednu nebo dvě bílé střely. Ozvalo se zařvání a k nám se dvěma skoky přes celou chodbu dostalo podivné stvoření velikosti menšího slona. Později se ukázalo, že to byl onen vlk. Ještě musíme zjistit, zda se jedná prostě jen o nedostatečnou jazykovou zásobu (co nevíš, co je, to je vlk) anebo jen o špatné pozorovací schopnosti. Boj byl drsný, ale krátký, a naši alchymisté si aspoň mohli vzít na památku nějaké suroviny z neznámého tvora, pro strýčka příhodu. Zajímavé je, že Santiago si vzal jistou část těla, vakoidního tvaru a pokoušel si z ní udělat helmu …..
S kostlivci to pak již byl jen krátký proces, který nás nijak nezdržel v postupu do další místnosti. Ta byla obrovská. V první části bylo asi 8 výklenků s velice realisticky ztvárněnými sochami bojovníků a druhá část byla prostě jen široká chodba. jaké ovšem bylo překvapení, když jsme na začátku té chodby objevili na zdi páčku…..ehm, dalších pár vteřin se mi prostě nějak slévá a moc si nepamatuju, co se vlastně dělo. Ale když už jsem byl zase při sobě, tak byl strop nad chodbou provalený a na zemi se srocovala menší armáda nemrtvých řízených kostěnou nagou. Asi někdo musel zmáčknout tu páčku nebo co…
Co Vám budu povídat, boj to byl tuhý. kromě klasických kostlivců a zombie tu bylo i pár kostěných koní a jedna obrovská zombie. Xaverius málem zemřel díky svému sebevražednému hyperprostoru těsně za nagu, ale nakonec se mu podařilo vymanit se z jejího sevření a objevil páčku i na druhé straně chodby, která po spuštění aktivovala sošné bojovníky, kteří s nagou zatočili za cenu své vlastní sebedestrukce.
Málem bych zapomněl, že v jednom z těchto bojů padl Isilmae. Při znalosti jeho mírumilovné povahy ho Corax zkusil oživit svou vlastní krví, což se mu málem nevyplatilo. Isilmae se hned přisál k jeho ruce a v tu chvíli by se v Coraxovi člověk málem krve nedořezal. Po chvíli tomu tak bylo i fyzicky a Corax Isilmaeho jen tak tak odtrhl. Musím si na něj dávat pozor, asi začnu místo voňavky používat svěcenou vodu. No …. místo voňavky …. prostě začnu používat svěcenou vodu.
Problém byl, že dveře zůstaly zavřené a jiný východ zde nebyl. Tak se Isilmae proměnil v mlhu a vydal se na výzvědy. Dlouho se ovšem nevracel, a tak jsme pátrali na vlastní pěst. Po chvíli jsme tak objevili tajný tunel. Ten ústil do normální chodby do téčkové křižovatky. Napravo od nás byly v chodbě dva sloupy a v dálce dveře, u kterých se kupila nějaká hromádka neštěstí. Corax se pro ni hned vydal a zjistil, že to je poněkud sežehnutý Isilmae. Proč je sežehnutý zjistil hned asi 2 metry za sloupy, když ho do zad udeřil ohnivá koule. Nakonec jsme z ošemetné situace vybruslili za pomoci mého pláště. Problém byl ovšem zase s Isilmaem. Tentokrát se jako krevní banka obětoval Xaverius a málem to nerozdýchal. Kromě svěcené vody si asi pořídím také ocelový nákrčník a chrániče předloktí.
Problémem začínal být náš fyzický a duševní stav. Corax měl ošklivé kousnutí na předloktí, měl kašlík a rýmičku a vůbec celkově nevypadal moc dobře. Podobně na tom byl i zbytek družiny. Kouzelník by si nevykouzlil ani plamínek pro sirku a alchymisti už se zdáli taky pěkně vycucaní, a to ještě někteří nosili na hlavě podivné ozdoby….
Tak jsme se rozhodli, že budeme hledat východ. Logicky jsme tedy vyrazili na východ. Za nejbližšími dveřmi se skrývala veliká místnost, ve které bylo 8 hrobek normálního lidského rozměru a jedna hrobka obrovská s vytesaným runami na povrchu.
Muus se jal hrobky prozkoumávat. A začal u té velké. Jeho prozkoumávání spočívalo v kopání, škrábání a dalších podobných bezpečných činnostech. Nic nefungovalo, tak tedy vyskočil na vršek hrobky a zkusil si zaskákat panáka po těch runách. V tu chvíli se s ním celá hrobka propadla, on spadl dovnitř a ven se vyvalil obrovský mrak nazelenalého kouře. Nejdřív mi to přišlo jako vcelku povedená akce a adekvátní výměna otravného člena družiny za otravný kouř. Pak jsem se ale kouře nadýchal a na to, co se dělo dál si vůbec nepamatuju. Probral jsem se až venku před místností, která již byla zavřená, zatímco do mě Timbuktoo lila nějaký alchymistický dryák. tak jsem jí za to poradil, že by mohla vyvolat sylfu a ta by mohla ten otravný kouř nasát do sebe a zmizet s ním pryč. Což jsme následně provedli. Bohužel Muus pád do hrobky plné nabroušených hrotů přežil….
A pak nastal den otevřených dveří u hokynáře. Hrobky totiž byly plné magických předmětů. A dokonce je nikdo ani nehlídal a mrtvoly v hrobkách zůstaly i po otevření mrtvolami. Muus se o tom bohužel ujistil nejméně vhodným způsobem a prvnímu pohřbenému propíchl torzo jeho těla magickým kopím z vedlejšího hrobu. Bohužel tak propíchl i to fialové magické brnění, které měla mrtvola na sobě. Následně jsem se s Muusem u jedné z hrobek sešel i já a jako na potvoru jsme měli zájem o stejný předmět (společně s Timbuktoo). Navrhl jsem tedy losování, Timbuktoo souhlasila, ale Muus kategoricky odmítl. Tak jsem si ty rukavice prostě vzal. Muus do mě strčil, tak jsem mu to vrátil. Tajně jsem už doufal v konfrontaci, zbytek družiny evidentně taky, protože se kolem nás vytvořil fandící kruh, ale nakonec to vyšumělo. Muus otočil o 180° a najednou chtěl losování a navíc se předmětu ještě vzdal ve prospěch Timbuktoo. Alibista.
Po menší rozmíšce jsme tedy pokračovali dál. Muus s druhým čarodějem (tomu furt nějak nemůžu přijít na jméno, asi za to může ten sen) se zase na chvíli oddělili….je třeba na ně dát větší pozor….a po chvíli se vrátili s tím, že před námi je místnost plná kostlivců. Isilmae se tedy vydal na průzkum v podobě mlhy a my vyrazili za ním. Když jsme ho dohnali, tak stál uprostřed místnosti na hromadě kostí a významně na nás pomrkával. Trošku tu etýdku přehrával, ale práce nám ušetřil dost.
Tím pádem jsme se ale dostali do bezprostřední blízkosti území, kde se objevoval onen kostěný tygr. Také jsme ho opět zahlédli potulovat se za mřížemi. Rozhodli jsme se před tímto střetem se trošku prospat a pak si na něj posvítit.
Po vydatném spánku Timbuktoo vyvolala ohnivého elementála, který se jal přeřezávat mříž. My ostatní jsme čekali uvnitř místnosti. Po chvíli bylo slyšet jak mříž spadla a následně i hlasité zařvání a vzápětí se ve vchodu místnosti objevil onen kostěný tygr. No, spíš šavlozubý lev. Velelev.
Naštěstí měla Timbuktoo v zásobě ochranný svitek, který lvovi evidentně nevoněl. Postupně se probojovával kouzlem jím vyvolaným a vcelku hravě odolával našim útokům. Navíc sám rozdával drobné štulce, po kterých se náš barbar válečník pokaždé skládal k zemi jak domeček z karet. nakonec se na to už Xaverius nemohl dívat a dezintegroval milého lva na jemný poprašek pomocí několika bílých střel. Bohužel to odnesl také Isilmae.
Naštěstí Muus nebyl přítomen ani jednou vyprošťovacím akcím Isilmaeho ze spárů nesmrti, takže jsme ho společně nakonec přemluvili k tomu, aby nad Isilmaem prolil svou vlastní krev a tak ho oživil. Zase to přežil. Já se snad nakonec uchýlím k nějakému nepředloženému skutku, jestli ten elfík bude mít i nadále takové nehorázné štěstí….
Co na nás číhá za nejbližším rohem? Doufejme, že už tam bude východ z tohoto prokletého bludiště…
