Dračák.cz

datum: sobota 14.2.2009
místo: Luňáček mansion
docházka: DM, Banishar, Corvus, Mia, Sad, Helia

V další místnosti se několik koboldů pokoušelo hrát s členy družiny ruské kuželky pomocí očarovaného kamene na laně, což se jim i u některých povedlo a obzvláště Corvus a Helia pocítili sílu kamene na vlastní kůži. Ale moc dlouho se zde družina nezdržela a rychle se vypořádala jak s přítomnými koboldy, tak s jejich domácími mazlíčky, strážnými dráčky.

Před družinou tak již ležela jen poslední překážka na cestě za splněním prvního úkolu. Sídelní místnost koboldího šamana. Do té vtrhli jako velká voda, i když vlastně ani neviděli, co kde je, díky stěně, která bránila výhledu do místnosti, okolo níž byla mírně snížená podlaha. Význam tohoto snížení byl objeven hned vzápětí, kdy se zpoza zmíněné stěny ozvalo podivné mumlání a zprava se s hromovým praskáním zřítil na podlahu obrovský kámen a jal se valit směrem ke družině, kterou úplně smetl z cesty. Následoval tuhý boj se šamanovými strážci a se šamanem samotným.

Obzvláště tuhý a nervydrásající byl pro Corvuse, který poté, co se teleportoval na stěnu uprostřed místnosti a spatřil jednoho ze šamanových strážců silně zbledl a vykřikl: „Ne, on ne.“ Na což zmíněný strážce, dobře rozpoznatelný díky muskulaturní postavě a díky podivné vyboulenině na bederní roušce, reagoval výkřikem: „Ten je můj, chci ho živého.“ a jal se bezhlavě Corvuse pronásledovat. Také ho po chvíli chytil, i díky tomu, že se Corvus nedokázal pohnout z místa (posléze tvrdil, že to bylo díky těm podivným střelám koboldích práčat, ale my víme, že to prostě bylo tou nepopsatelnou hrůzou z možných následků). Se slovy:

„Konečně se setkáváme, idole z mých snů,“

se ho začal pokoušet otočit k sobě zády, zatímco vyboulenina na bederní roušce nabývala olbřímých rozměrů a chvílemi odhalovala podivný útvar porostlý malými zpětnými trny.

Nakonec se Corvusovi podařilo s vypětím všech svých eladriních sil vymanit ze sevření svého protivníka a udolat ho s pomocí ostatních členů družiny. Podivné bylo, že několik z nich by přísahalo na to, že ta podivná vyboulenina se přestěhovala pod Corvusovo roucho, i když je pravda, že zde zdaleka nedosahovala takových rozměrů…..

Po prohledání šamanova těla, objevila Helia malý stříbrný klíček a mapku místnosti, která obsahovala i tajné dveře vedoucí kamsi dál do nitra země. Šaman již byl nejspíše silně sklerotický, když si podobné věci musí kreslit na kus pergamenu. Nebo že by to byla past?

Za dveřmi byla dlouhá, větrná chodba vedoucí kamsi do hlubin země. Po chvíli se vydlážděná cesta změnila v přírodní tunel vykutaný do skály, který nakonec vyústil v rozlehlou jeskyni. Vzduch zde byl velice, až nepřirozeně chladný, a uprostřed jeskyně se rozkládalo menší zamrzlé jezírko. V jeskyni bylo velice chladno a velmi ticho. Většina družiny, tedy všichni muži, totiž bezhlesně zírali na Miino kožené brnění, kde se zhruba na úrovni hrudi počali zvedat podivné hrbolky….

Není se tedy co divit, že všemi otřáslo hromové zařvání a slova v dračí řeči, které následoval proud mrazivého vzduchu vycházejícího z tlamy mladého bílého draka. Jelikož Soptík odmítl s družinou pokračovat dále za oltář Tiamata s tím, že na družinu počká venku, tak nikdo nerozuměl, co se jim drak snaží říci. Ale asi to nebylo nic hezkého, protože v několika prvních okamžicích souboje se k zemi bezvládně poroučel Banishar a po chvíli ho následovala Helia, která však mezitím ve spolupráci se Sadem stihla drakovi uštědřit několik hlubokých ran. Tyto ztráty teprve dokázali pořádně rozohnit Miu, která našla svou vnitřní sílu a draka skrznaskrz proklela, takže jeho útoky velice zeslábly. Pak již nebyl pro zbytek družiny problém se s ním vypořádat. Nakonec se povedlo zachránit i Banishara a Heliu, i přes jejich těžká zranění.

V dračím pokladu byl nalezen dopis psaný v dračí řeči:

Kdo je ten Železný zub? Třeba se to družina dozví ve Winterhavenu, kam je lord Markelhay po úspěšném vyhlazení koboldího kmene Kopáčů lebek vyslal, aby pomohli místnímu lordu. S koboldy se setkali již cestou do Winterhavenu a lehce se s nimi vypořádali, ale to byla jen malá hlídka, kdo ví, co je bude čekat dál. Nyní však stojí před bránou Winterhavenu a prohlíží si jeho opevněné hradby. Je si zase prohlíží strážný u brány a hodnotí jejich výbavu a zatím nezjizvené tváře……
(Martin)

datum: sobota 24.1.2009
místo: Casa de Ondra
docházka: DM, Banishar, Corvus, Mia, Sad, Helia, Soptík, Ondra

Vše to začalo onoho památného dvacátého čtvrtého dne prvního měsíce roku dvoutisícého devátého, tedy asi sto let poté, co byla v krvavých válkách se skřety zničena většina sídelních měst lidské civilizace a došlo k velkému Úpadku.
Lord Markalhey si hověl ve své posteli s nebesy, kde se mu vždy nejlépe přemýšlelo. A nyní toho měl k zamyšlení opravdu hodně. Kromě každodenních starostí s během městečka Fallcrest a přilehlých vesnic ho trápily stále častější a brutálnější nájezdy tlupy koboldů na poutníky a karavany používající starou Královskou cestu, která spojuje Fallcrest s Winterhavenem.
„Nemohu postrádat nikoho z mých veteránů a zase na ně nemohu poslat žádného nevojáka, toho by si podali k obědu. Na druhou stranu žoldáci jsou zase příliš drazí. Co s tím?“

Tyto myšlenky se mu neustále honily hlavou. Tak se do nich ponořil, až z toho usnul. A jelikož ráno je moudřejší večera a nic se nemá jíst tak horké, jak se to upeče, nemluvě o tom, že lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše, lord si dal hned po ránu zavolat do trůnního sálu jednoho z nových strážných, tieflinga Banishara. Kromě něj si nechal poslat také pro pomocníka svého lovčího, Sada, který se dobře vyznal v okolních lesích.

„Mám pro tebe úkol, po jehož splnění tě možná čeká povýšení“, prohlásil lord Markelhay chvíli poté, co se Banishar dostavil do sálu, znajíc dobře ambice mladého Banishara. Navíc si velice pečlivě zapamatoval slůvko „možná“. „Tady máš 500 zlatých. 100 pro tebe a 100 pro další čtyři členy družiny, které si najdi dole ve městě. Ale vol dobře, protože tvým úkolem je zničit koboldí kmen, který tyranizuje okolí Královské cesty. Jedním členem tvé družiny bude tady Sad. Měl by ti pomoci najít jejich hnízdo.“ S těmito slovy je lord Markelhay vyprovodil a popřál jim mnoho štěstí.

Jen co Banishar se Sadem došli k bráně pevnosti, zastoupila jim cestu lady Markelhay se svou schovankou Miou, krásnou půlelfkou nevalné pověsti.

„Stůj zbrojnoši“, prohlásila lady směrem k Banisharovi.

„Na svou výpravu s sebou vezmeš mou schovanku Miu a ručíš mi za její bezpečnost svou rohatou hlavou.“

Poté předala Mie malý cinkající váček a bez rozloučení odešla. No co měl chudák Banishar se Sadem dělat. Poté, co odtrhli oči od bujného poprsí půlelfky a uvědomili si, co se vlastně stalo, vyrazili s nadějí na občasné povyražení na dlouhých cestách v srdci opět na cestu do některého z hostinců, kde hodlal Banishar najmout nějaké vojáky.Bohužel člověk…tedy tiefling míní a osud činí. Jen co došli na rynek u hlavní brány, odlepila se od rohu budovy postava v kápi a vyrazila směrem k nim. Mia trošku ztratila nervy a ihned po ní vyslala na uvítání kouzlo, které s postavou řádně zacloumalo, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o kouzelnického učně místního mistra kouzelnického cechu Nimozarana Zeleného, mladého Corvuse. A že prý byl vyslán svým mistrem, aby se této „tajné“ výpravy zúčastnil také. Aby toho nebylo málo, přicupital rychle k rychle rostoucí skupině trpasličí klerik a že on tedy rozhodně půjde taky, protože jeho zase vyslala matka představená.

Mírně znechucený Banishar společně se Sadem tedy vyrazili dále do ulic i s novými členy družiny.O jejich dalším pohybu po městě není nic moc známého, ale vzhledem k útržkovité výpovědi trpaslíka Teldorthana, majitele Teldorthanovi zbrojírny, lze usuzovat, že část peněz na vybavení utratili zde. Nebo alespoň Mia určitě ano, protože Teldorthan neustále opakoval něco o dmoucích ňadrech přímo před nosem a škoda, že prý neměla pořádný plnovous, že potom by to byla jiná káva. Takhle jí ani ty kozy žádnou slevu nepřinesly, krutiprdce jedný. (omluva čtenářům, jedná se o doslovný přepis výpovědi, navíc bez doprovodných zvuků a gest, které nelze písemně reprodukovat).Známé je ovšem to, že se ještě téhož odpoledne vynořili na Královské cestě a vydali se směrem na severozápad a jejich počet se ještě rozrostl o dvě osoby, eladrinku a dragonborna.

Ještě téhož dne dorazila družina k malému lesíku, na jehož hranici narazil Sad na částečně zarostlou stezku vedoucí někam do hloubi lesa, na které objevil malé stopy.

„To budou určitě ti kubolti,“ prohlásil Sad.

„Neříkal šéf náhodou, že se jmenujou koboldi?“ oponoval Banishar.

„Jóó, to je možný, mně jména vždycky dělaly problémy, Brašnáři.“ odpověděl Sad a vyrazil po stopách do lesíka.

Ta nakonec ústila na malou mýtinku, zpola zarostlou malými stromky, uprostřed které se nacházelo polorozpadlé sídlo některého z malých zemanů, kteří zde kdysi žili. Okolí bylo vzhledem k denní době klidné a po chvilce hledání a stopování se Sadovi povedlo najít malé padací dveře vedoucí kamsi do sklepení pod budovou. Dvířka navazovala na chodbu vedoucí kamsi do hlubin tonoucích v naprosté tmě s mírně nazelenalým nádechem.

„Zkus to tady trošku prozkoumat, Hero,“ obrátil se Sad na eladriní zlodějku Heliu, „kubolti jsou pověstní svými pastmi.“

„Na konci chodby je nějaká místnost s dírou uprostřed, ze které se line to podivné zelené světlo,“ hlásila po chvíli Helia. „Dál jsem bez světla nešla.“

A tak družina vyrazila vstříc svému prvnímu boji. Místnost totiž nebyla prázdná a z několika koutů se na ně sesypalo několik koboldů. Ale boj zvládli celkem mistrně. Snad jen Mia se trošku moc předváděla a její kouzla se míjela účinkem a také ten nešťastný pád klerika do lepkavého bláta uprostřed místnosti, poté, co ho tam shodil obzvláště urostlý, asi půlmetrový kobold, nebyly zrovna ukázkou bojového talentu, ale konečný výsledek se počítá.

V další místnosti už se několik koboldů ani nepokoušelo schovat a jen se tak krčili za oltářem na druhém konci místnosti, která vypadala jako nějaká starodávná, zpustlá hrobka s několika sarkofágy a sochami. Iniciativu vzal do svých rukou paladin Soptík, jenž svůj život zasvětil Bahamutovi. Zjistil totiž, že oltář, za kterým se koboldi schovávají, je zasvěcen Tiamatovi, odvěkému nepříteli jeho boha.

A tak se s bojovým pokřikem vrhl vpřed do víru boje…:

„Vy zlovolní kubolti, teda koboldi, vy uctívači temného boha, bojujte se mnou, můj pán mi dá sílu a já vás uvrhnu v nikdy nek… Au, jau , jau“ to se mu zrovna povedlo spustit nastraženou past, která do něj vyslala několik šipek napuštěných ochromující látkou. Koboldi tak propukli v hromadný jásot a jali se pokřikovat obhroublé výrazy na skoro celou družinu, vyjma Mii, na kterou bylo orientováno několik silně oplzlých návrhů.

Jejich nadšení bylo poněkud schlazeno sprškou šípů a šipek a také tím, když se po chvíli opět zvedl Soptík a se slovy: „Jen počkejte vy šupinatí neřádi, hned jsem u v…Au, jau, jau.“ opět spustil past a byl znovu zasažen několika šipkami.

Několik členů družiny nakonec dokázalo proniknout za ochromující pasti a lehce se vypořádat se zbylými koboldy. Také pak odtáhli nešťastného Soptíka ze zapastěného území a mohli v klidu pokračovat dál. Teda mohli by, kdyby na oltáři neležel váček s několika zlaťáky. Soptík, silně věřící ve spravedlivé dělení, nedokázal snést pomyšlení na to, že by celou sumu měl u sebe Banishar a rozpoutala se tak mezi nimi velká hádka. Nejprve se je snažil oddělit Sad, ale neuspěl a když už došlo i na chrlení ledu na jedné straně a na zbraně na druhé straně, musela se do toho vložit Mia.

Vstoupila mezi ně, dupla nožkou, dala ruce v bok a řekla:

„Nechte toho nebo uvidíte, kluci jedni.“

A jako když utne, oba kohouti se hned přestali prát a jen toužebně očekávali, cože to teda uvidí. Mia se však k ničemu neměla a tak Banishar vysypal všechny peníze na zem se slovy: „Vezmi si vše, co mám, jen když něco uvidíme.“

Toho využil Soptík, sebral si svůj podíl a družina pak nakonec vyrazila dál, i když celá mužská část byla nevýslovně zklamaná, že vůbec nic neviděla.
(Martin)

Po mnoha letech hraní Dračího doupěte jsme díky Martinovi přešli na D&D a začínáme hrát s novými postavami zcela nové dobrodružství.

Družina Všeobjímajícího Chaosu tedy vyráží za slávou (a penězi) v tomto složení:

Mia – půlelfka warločka
Sad – člověk hraničář
Corvus – eladrin kouzelník
Banishar – tiefling warlord
Helir – trpaslík klerik
Helia – eladrin zlodějka
Soptík – dragonborn paladin
Hóňa – dragonborn fighter
Martin z Boru – dungeon master

Nechť je bohové na jejich cestě provází a štěstěna k nim budiž milosrdná.

Mílův nákup

Míla:“A kolik by stál tento luk?“
Prodavač:“30 zlatých“
Míla chvíli smlouval a nakonec kapituloval, popůjčoval si potřebné peníze a koupil si luk za 30 zlatých. O chvíli později tamtéž.
Jarča:“A kolikpak byste chtěl za tento luk?“ (ten samý luk)
Prodavač (ten samý prodavač):“5 zlatých ………“

Dvě černé vrány v naší družině

Popis situace – hraničář Vojta a bojovník Tomášek se otrávili z červích výparů a leží nehybní na zemi, druhý hraničář Míla leží omráčený pod nohama zloděje Martina, který brání vchod do místnosti před rozzuřeným zlobrem, alchymista Rohlík a kouzelník Džája jsou živí a zdraví.
1.kolo – zloděj se ubránil, Rohlík zkoumá červy, Džája kouká do chodby, kde se bojuje
2.kolo – zloděj se ubránil, Rohlík se jde kouknout k chodbě, kde se bojuje, Džája zapaluje pochodeň a jde zkoumat druhou chodbu vedoucí z místnosti
3.kolo – zloděj se ubránil, Rohlík se vrací k červům a ZNOVU je zkoumá, Džája se vrací, protože se tam sám bojí
4.kolo – zloděj se ubránil, ale pomalu umdlévá, Rohlík se jde OPĚT kouknout, jak to vypadá s bojem, Džája napodobuje Rohlíka
5.kolo – zloděj padá omráčený k zemi, zlobr ho při cestě do místnosti zašlápne, stejně jako Mílu, Džája vrhá JEDEN modrý blesk a zlobr je mrtev
Typická ukázka toho, jak to vypadá, když družina spolupracuje na vysoké úrovni…….

Noční cesta lesem

Noc nás dostihla v lese na břehu jezera a uprostřed noci nás probudil praskot větví…po chvílích zmatku ale navodil dobrou náladu Míla, který prohlásil, že bysme si mohli nalámat nějaké CHRUNDÍ a zapálit oheň. Dodnes řada z nás netuší, co to vlastně to chrundí je a v předtuše toho, že to možná ani vědět nechceme, se radši neptáme.

Martinova směnka

Při první návštěvě vesnice byl objeven mimo jiné i bankéř. Martin neodolal a hned si svých těžce vydřených 20 zlatých uložil do banky na výhodný úrok. Dlouhou dobu smlouval o úroku a o podmínkách, neustále uklidňován, že směnku vezmou všude a že výnos bude velký.V dalším městě si poté chtěl něco koupit, ale jaksi se mu nedostávalo peněz. Jaké překvapení, že směnku od něj nikde nikdo nechtěl vzít. Kdo by to byl čekal? No, vypadalo to, že naprosto všichni, kromě Martina samotného.

Mílova posedlost hlavonožci

Jak již bylo řečeno v historii naší družiny, Míla dostává v přítomnosti hlavonožců tiky a mění se v šílené monstrum. Má to své příčiny.
V jednom z mnoha podzemí (myslím, že to bylo v ruinách hradu se sochou) jsme se dostali do částečně zatopené oblasti, ve které jsme objevili rakev plnou zlata. Ta se tam samozřejmě neválela jen tak, bez svého strážce. Tím byla obrovská chobotnice. Část družiny byla v té době v jiné části sklepení, takže se jí postavilo neúplné torzo, ale přesto úspěšně. Míla bojoval jako lev, ale bohužel ho jeden z úderů chapadla srazil na zem, kde zůstal ležet v mdlobách. A co čert a Kudla nechtěl, chobotnice se jako na potvoru převalila zrovna na to samé místo, takže chudák Míla byl udušen hnusným, slizkým tělem obří chobotnice. Jeho smutek a splín se znásobil o to víc, že to byla jeho skoro rok piplaná postava. Tak vznikla jeho fobie z chobotnic.
Překonal ji, když jsme podruhé narazili na tohoto, až překvapivě často se vyskytujícího, tvora v místech, kde nemá žádnou potravu. To bylo v podzemí se šémem a Míla chobotnici (cituji) „rozmáznul po stropě“ jedním obřím úderem.
Stal se tak z něj zapřísáhlý odpůrce hlavonožců a podobných nestvůr.

Lekce plavání

Poté, co Míla zabil svou chobotničku, stál před naší družinou nelehký úkol, podplavat mříž, která půlila bazének a která bránila další cestě. Abych lépe popsal onen bazének, tak byl uprostřed místnosti a kolem byla normálně pevná podlaha.
První podplaval zloděj Martin, který to zvládl naprosto bez problémů. S menšími problémy se za ním dostal i válečník Tomáš. Ovšem zbylí členové party by na mokrém vysvědčení nejspíš nedostali ani želvu. Neustále se pokoušeli o utopení a ani je nenapadlo, že by se mohli jednoduše držet mříže a tak ji i podplout (mříž sama zasahovala jen pár centisáhů pod hladinu). Anebo, že by je to i napadlo, ale byla to vůle Bož…..teda Kudlí?

Rukavice „totální anihilace“

Při boji s netopýry si polomrtvý zloděj Martin vzpomněl, že má ve vaku meč bastard a štít a že by je mohl dát barbarovi Tomáškovi, který je jistě využije líp. Tak se i stalo a při předávce zloděje (jenž evidentně barbary nemá moc v lásce) napadlo, že si z Tomáše trošku vystřelí.
M:“A chceš i ty rukavice totální anihilace“
T:“Co to je?“ (zlodějovo velké zadostiučinění)
M:“Těma, když se někoho dotkneš, tak se rozpadne na prach.“
T:“ A proč jsi mi je nedal hned?“ (rozhořčeně)
Překvapivě se v tu chvíli chytil i Pán Jeskyně Kudla.
K:“To už tohle kolo nejde, ty mu můžeš dát až příště.“
Myslím, že jednoho dne někdo začne střílet během hry ze samopalu a Kudlovi to vadit ani nebude.

Tomáškův nákup

Smlouvání v obchodě se zbraněmi. Tomáš nemá na brnění a na štít a tak se snaží prodat něco ze své výbavy.
Tomáš:“A koupil bys ode mě nějaké zlato?“
Obchodník:“A co máš?“
Tomáš:“Tuhle stříbrnou jehlici……….“

Martinova rada

Půlka družiny bojuje v místnosti za úzkou plazivkou a oba barbaři se nudí na chodbě před ní, protože skrz ni nedokáží prolézt. Martin tedy radí Tomovi:
M:“Tak střílej skrz tu plazivku z luku, ne?“
Potom zkontroluje situaci v místnosti a postavení jednotlivých osob a rychle dodává
M:“NESTŘÍLEJ!!!!!!“
Stojí totiž zádama k plazivce hned u jejího ústí…..

Vojtův panák

Konečně se k nám po dlouhé době připojil i Vojtík. Již dlouho nehrál, takže mu musely být vysvětleny pravidla rozšířeného souboje a také si musel vybrat figurku. Míla mu je nabízel se slovy –
M:“Pojď si vybrat panáka.“
A Vojta odvětil.
V:“Já nemůžu, já jsem tady autem…….“

Džájův pokus o zmatení

Po delší doby jsme se vrátili do Silvenu a zastavili jsme se u alchymisty pro rady a pro vybavení. Alchymista vyšel před krámek a nešťastně se zeptal: „Co mi nesete?“ Příležitosti se chopil Džája: „Nic. Co bysme ti měli nosit? My jsme ti snad měli něco donést?“ Chvíli pokračoval v tomto duchu ale nakonec se mu přece jen nebohého alchymisty zželelo, když viděl zmatek v jeho očích a další rozhovor se již nesl v normálním duchu.

Krollův pokus o seznámení

Kroll Tereza se snaží přidružit k části naší družiny vysedávající v hospodě.
Tereza: „Vy jste místní?“
Míla: „Ne, my ani nevíme odkud jsme.“

Debata na téma, co se šémem

Míla: „Předpokládám, že šém bude mít nějakou jamku … „
Tomášek: „Já už ho mám v jamce….. „
O to více je třeba ocenit následnou odvahu Džáji, který byl ochoten šém od Tomáška převzít. Nebo že by to byla úchylka?

Rozhovor krolla s barbarem válečníkem

Po určité době smlouvání mezi těmito dvěmi „nejinteligentnějšími“ součástmi naší družiny Tomášek prohlásil: „Připomíná mi to jako když se baví blbý a blbější.“
Velice trefné.

Přechod řeky

Před námi je rozvodněná řeka široká asi 15 sáhů a nikdo z nás neumí plavat a jediný kroll je schopný řeku přejít. Když v tom Vojtu hraničáře napadne úžasný nápad: „Pojďte, nanosíme kameny a postavíme přehradu a po ní přejdeme.“ No, on měl vždycky trošku megalomanské sklony.

Písečná past

V podzemí na nás před místností se sochou čeká třímetrová písečná past, ve které žije neznámý kousající obyvatel, což víme již z předchozí návštěvy. Vojta se přesto odhodlá skočit, rozbíhá se a bohužel zakopává a rozplácne se jak široký tak dlouhý na písek. Nastálé situace okamžitě využívá Tomášek: „Rozbíhám se, skáču na Vojtu a odrážím se od něj a skáču na druhou stranu.“ Bezpečně se tak dostává na druhou stranu.

Písečná past II

To Rohlík zvolil pro přechod přes písečnou past jiný způsob. Vypil pavoučí lektvar a utkal si pavučinku (nejspíš ze zadečku). Poté po ní přelezl a aby Kudlovi nedal sebemenší důvod ho nechat spadnout, tak prohlásil: „Já na sobě prakticky nic nemám, takže nejsem moc těžký.“
Nato odvětil Džája: „Ty jsi vlastně takový adamita.“
A Rohlíkova odpověď? … „Nene, nejsem, mám vak…“

Patová situace s vojáky

Tomášek drží v kravatě jednoho vojáka, Martin má na hrdle přitisknutý meč od druhého vojáka, třetímu vojákovi vyráží Tereza z rukou kuši a čtvrtý voják se snaží přivolat rohem posily. Míla s Jarčou nemohou střílet, protože mají v cestě Martina a „jeho“ vojáka. Džája se snaží vyřešit situaci a zabít Martinova vojáka zelenými blesky. Pro jistotu kouzlí hned tři najednou. Teď si ještě ověřit, zda se povedly na procentní kostce. První hod = 0. Dobrý, teď ještě nehodit další nulu, aby to nebylo sto procent. Druhý hod = 0. Takže Džája hromově vykřikl: „Járak Bárak!“ a z konečků prstů se mu zakouřilo a možná se mírně zazelenaly, ale po zelených blescích ani vidu ani slechu.

Džája a Hyperprostor

Náš kouzelník se naučil nové kouzlo a počal ho hojně využívat. Obzvlášť u řeky, přes kterou se zbytek družiny nemohl dostat. Když se takhle teleportnul na druhou stranu řeky do neznámých míst, počal zbytek družiny spekulovat nad tím, co by asi dělal, kdyby ho tam někdo přepadl.
Míla: „Jen doufám, že tam za rohem nebude skřetí McDonald…..“

Studna a pochodeň

Míla chce hodit do studny pochodeň, aby zjistil, jestli je v ní voda nebo jestli v ní někdo není.
Tomášek: „To jako že nám ji někdo hodí zpátky, jo?“

PJ za nic nemůže

Míla (zkroušeně): Jsem na čtvrté úrovni … (a bleskově dodává směrem ke Kudlovi) …ale ty za to nemůžeš!“

Ukázka naší paranoi

Postup při zapínání páčky na sloupu, z kterého létají ohnivé koule.
1.návrh, který neprošel.
Míla: „Lezu Tomáškovi na ramena a objímám sloup kousek nad páčkou. Páčku poté zapínám nohou.“
2.návrh, který už prošel.
Míla: „Tak si tedy lehám na zem k patě sloupu, beru meč za čepel a spouštím páčku pomocí meče.“

Popis ornamentů

Kudla: „Nacházíte se v místnosti s podivnými ornamenty na stěnách.“
Někdo z družiny: „To budou asi výjevy z Kámasútry.“
Míla: „Nebo možná nějaký zvířata?“
Nu což, každému je vlastní něco jiného…….

Kouzelníkův perný den

Po dalším souboji se zlobry se povážlivě tenčí zásoba kouzelníkovi magenergie a tak se odváží k opovážlivé otázce
Džája: „A nemohl bych si vzít 13 magů na dluh? Jako kontokorent?“

Konec absťáku

Tomášek konečně nachází toužebně hledaný štít v starobylém sarkofágu, je z toho tak nadšený a zmatený, že prohlásí:
„Takže ten štít je kovovej, jo? To je jako z nějakýho kovu, jo?“

Troška toho bidlování

Martin k Tomáškovi: „Vytáhni to svý bidlo z vody, ať vidíš, že se ta hladina vlní.“
….
Tomášek k Martinovi: „Pojď teda místo mě na kraj bidlovat.“
…
Džája: „Tomáš je kat Bidlář.“
…
Míla: „ Tak vytáhněme tedy ta bidla.“

Barbarův pokus o získání životů

Uprostřed souboje s jezerním drakem vznesl Tomášek dotaz k PJejovi.
Tomášek: „A můžu během souboje takhle sklonit hlavu k prsům a sníst tu léčivou houbičku, co mi visí na krku a vyléčit se?“

Perverzní návrhy

Sad, Corax a Martin z Boru zkoumají sochu vnadné bohyně Namnete.
Míla: „A není na ní nějaký čundlík, který by se dal zmáčknout?“

PJova představa o přeplněné místnosti

Kudla: „U oltáře stojí DAV deseti postav.“

Barbarova touha

Zloděj uprostřed noci zmizel a Sad s Coraxem se probudili a jdou ho hledat. Každý má své důvody a zde je ten barbarův.
Tomášek: „Martin šel do chrámu a ty kněžky ho tam teď onanujou a já chci taky.“
A tak vyrazili.

Kudlovo zamumlání

Kudla popisuje vzhled elementálů a trošku přitom zamumlá: „Horní část je jako žena a spodek oheň.“
Míla: „Cože, KOŽENÁ?“

Jen krapítek od postupu

Míla je sto bodů od přestupu na další úroveň. Je však obklíčen rozezlenými a smrtelně uraženými elementály a po boku má jen Tomáška.
Míla: „ Já to vzdávám a vrážím si dýku do břicha.“

Prokletí

Tom s Mílou jsou prokleti kněžkami bohyně Namnete a pokud nedonesou do 200 dnů Ohnivý prsten odněkud ze severu, tak shoří v hrozných mukách.
Tom: „A není to tenhle prsten?“ A namátkou vytahuje první prsten, který se mu v batohu dostává pod ruku.

Návrh, jak obelstít kletbu

Tom: „A co kdybysme za těch 200 dnů stáli pod vodou, to bysme pak nechytli, ne?

Válečník se vítá s neznámými barbary

Tom: „Padněte na kolena a proste o život.“
Nezafungovalo to.

Barbarova gymnastika

Tom: „A můžu udělat krok a dřep?“

Nová válečná taktika

Tom: „Poběžím k nim pozadu a oni si budou myslet, že utíkám od nich a pak, až budu u nich, tak se otočím a useknu jim hlavu.“

Problémy rozšířeného soubojového systému

Tom: „A na kterém hexu ležím? Tam, co teď stojím?“

Běh vstojmo

Tom: „A když vstanu a poběžím jako vstatej ……“

Plížením plazením vpřed

Válečník se snaží přiblížit k cizímu barbarovi s lukem plazením se, aby se vyhnul jeho šípům. Barbar ho přesto neustále trefuje a Tom se přesto neustále plazí. Kouzelník to komentuje.
Džája: „ Tomáš je takovej sebevražednej plaz.“

Výtečný návod jak vyslýchat nepřátele

Válečník s hraničářem vyslýchají zajatého barbara. Bohužel se toho ujal válečník.
Tom: „ Ty hajzle, pověz nám, než tě zabijem, kde jsme.“
…
Nic moc se nedozví, a tak pokračuje: „V kolika jste cestovali?“
Barbar: „Ve třech.“
Tomáš (šlape mu na krk a výhružně): „V kolika?“
Barbar (přidušeně a naléhavě): „Ve třeééch!!!“
Tomáš (šlape ještě víc): „Přiznej se, v kolika doopravdy?“
Barbar (nešťastně a naléhavě): „Ve třéééééééééch!!!!!!“
Tomáš: „Tak mu usekávám ruku v předloktí.“
Barbar omdlévá.
Tomáš: „ Tak ho holt dobíjím, aby se netrápil.“

Co s nastávajícím večerem?

Kudla: „Přišel večer.“
Tomáš: „Proti nám přišel večer.“
Martin: „A Tomáš mu usekává nejdřív ruku v předloktí a pak hlavu.“

Strach z pteradoktyla

Toma s Mílou napadl pteradoktyl. Jsou z toho poněkud otřeseni.
Tom: „Poslouchám, jestli neuslyším netopýra (netuší, že je to pteradoktyl) a koukám, jestli ho neuvidím.“
…
Tom: „Tak jdeme opatrně dál.“
Míla: „Tak já jdu teda normálně dál a Tom jde vedle mě opatrně.“

Souboj s pteradoktylem

Míla je v bezvědomí a Tom útočí na nestvůru
Tom: „Útočím na pteradoktyla se slovy ´Kurva, Mílo, vzbuď se´.“
…
Tom: „A já jsem si v dovednostech dal ňákou jízdu na nestvůře, takže jestli vzlítne, tak bych ho asi zvládnul.“
…
Souboj je pro Toma čím dál tragičtější.
Tom: „Útočím a kopu do Míly, aby se probral.“
Martin: „A Míla se právě probíral a tak znovu upadá po tvém kopanci do bezvědomí.“

Moderní hry v nemoderní době

Zloděj je vyzván k hazardním hrám.
Kudla (za naverbovaného obchodníka): „Dáme karty? Třeba pokříček?“

Jaké jméno, takové prostředí?

Kudla: „Hospoda se jmenuje Velbloudův prd.“

Těžké počty

Alchymista s kouzelníkem hledají volný stůl u Velbloudova prdu.
Kudla: „Minimálně tam jsou čtyři místa a maximálně tak …“
Džája: „….pět!“

Narážky na PJ

Džája k Rohlíkovi (který se delší dobu neúčastnil): „My (kouzelník s alchymistou) jsme třeba minule začali hrát až v 11 hodin. Osud tomu chtěl……“

Rohlík si vzpomíná na poměry v družině

Rohlík: „A ta hospoda se jmenuje Velbloudí prd až po vaší návštěvě, že jo?“

Pokus o zblbnutí kouzelníka

Džája s Jarčou se vrací k Atimachovi a přichází s nimi již i Míla.
Atimach: „Áááá, máte tu nového druha. Ten je od vás?“
Džája: „Ne, ten je od vás.“

Urážka in memoriam

Atimach si vyslechl povídání o souboji s pteradoktylem a popis Tomáškovy smrti a pohotově zareagoval.
Atimach k Mílovi: „Takže ty jsi utekl? To bylo moudré. A tvůj spolubojovník neutekl? Ten moc chytrosti nepobral, že?“

Vojenská morálka

Rohlík se s vojáky baví více než uctivě.
Rohlík k neznámému vojínovi: „A nemůžeme stát někde jinde, pane vojáku?“

S úlisností nejdál dojdeš

Tomášek je v poutech po svém nevysvětlitelném útoku na jednoho ze spolubranců a žadoní u Martina a Rohlíka o přeřezání pout.
Tomášek: „Klucííí, kámoši, rozvažte mě.“
„Ani náhodou.“ Zazněla jako z jedněch úst nedomluvená odpověď zloděje a alchymisty.

Rozvážka pečiva

Jarča dostává od kouzelníka Atimacha něco záhadného tak, aby to ostatní neviděli.
Rohlík: „Asi croissant.“

Mečoví návrháři

V kovářství.
Míla: „Můžeš se mi kouknout na tenhle meč od mumie, jestli není nějaký kouzelný?“
Džája: „Ten není od mumie, ten je od Versaceho.“

Jak je to s reklamou ve fantasy?

Tomášek se stále snaží dostat z pout.
Tom: „Já chci rozvázat.“
Rohlík: „Nevaž se, odvaž se.“

A s moderními technologiemi?

Tom si pomocí své speciální schopnosti zjišťuje charakteristiky svého soupeře.
Tom k PJovi: „A pošleš mi nějaký jeho čísla?“
Džája: „Jako mobila, jo?“

Rohlík vyslýchá Toma.
Rohlík: „Ty hele, cos to tam dělal v tom autě?“

Alchymista provokatér

Voják zve zloděje s alchymistou na večerní zápas Tomáška na život a na smrt v aréně.
Voják: „Tak tady zatím buďte a večer se přijďte podívat na lepší zápas.“
Rohlík (potměšile směrem k Tomáškovi): „Tome, přijdeš taky?“

Alchymista provokatér i v reálném životě

Kudla (za Atimacha) k části družiny: „Takže kam jdete?“
Rohlík (akorát se zvedající): „Já jdu zrovna na záchod.“

Nejmenší možný oddíl je…

Kudla: „Půjdete v oddílech po dvou.“
Džája: „Ty větší oddíly budou po dvou a ty menší ….. to je tajný.“

Smlouvání v podání kouzelníka

Džája: „Tak dám 12 zlatých a níž už ale fakticky nejdu.“

Dokonalý jízdní řád

Na lodi.
Džája: „Kdy se pojede?“
Kudla: „Až bude plná kapacita.“
Džája: „A kapacita je kolik?“
Kudla: „Kolik přijde….“

Když člověk neví, kde mu uši stojí…

Kudla: „Nepřítel vám může uříznout i to, na čem ty uši stojí.“

Návrat ke Svenovi

Vrátil se pouze Džája, Míla a Jarča.
Sven: „Takže jsem se dohodli na odměně 1 zlatý náhrdelník pro jednoho a jste tu již jen tři, že?“
Džája pohotově: „Ti zbylí čekají venku.“

Kam vítr, tam plášť

Tomášek se rozhodl přidat k Martinovi se Santiagem a Santiago ho po všech těch předchozích peripetiích, kdy doporučoval vojákům jeho uvěznění, zabití a mučení a kdo ví, co ještě přivítal poplácáním po ramenou a slovy: „Ty, ….rád tě tady vidím.“
Jen jestli to nebylo tím, že mu Tomášek před chvílí zachránil život…..

Držgrešle alchymista

Tomášek k Rohlíkovi: „Máš u sebe nějakej léčivej flakónek?“
Rohlík: „Dám, až ho budeš potřebovat.“
Tomášek: „Já ho potřebuju teď.“
Rohlík (starostlivě): „A co tě trápí?“

Kudlovy brepty:

„v místnosti se dva sáhy od vás tvořily rohy ….“
„v rohu se plotila mříž ….“
„Dýka takhle šmrncla a odlítla do vodních plání.“
„Udeřil jsi do příšery a minuls ji.“
„Drak zasténal a skácel se mrtvě do vody.“

Martinovy brepty:

„ a nejsou ty stěny náhodou vošolíchané do hladka od kožených křídel?“

Sedmý den měsíce prosebníků, L.P. 2007

To podzemí je snad nekonečné. Nejenže nám začínají docházet zásoby vody, ale i krve…ale vezměme to popořadě.
Poté, co jsem se vypořádal s kostlivci ve zbrojnici, vrátili jsme se zpět do první místnosti a pokračovali jsme směrem na východ. Tam vedla jen úzká chodba, tak se na průzkum vydal náš bystrý barbar. Za chvilku se vrátil a že prý tam je místnost plná kostlivců a nějakého přihrbeného zvířete, asi vlka. Dle popisu jsme usoudili, že to bude vlk trpící zažívacími problémy, nejspíše z nadbytku kostěné stravy. No a tak čaroděj vyslal do místnosti jednu nebo dvě bílé střely. Ozvalo se zařvání a k nám se dvěma skoky přes celou chodbu dostalo podivné stvoření velikosti menšího slona. Později se ukázalo, že to byl onen vlk. Ještě musíme zjistit, zda se jedná prostě jen o nedostatečnou jazykovou zásobu (co nevíš, co je, to je vlk) anebo jen o špatné pozorovací schopnosti. Boj byl drsný, ale krátký, a naši alchymisté si aspoň mohli vzít na památku nějaké suroviny z neznámého tvora, pro strýčka příhodu. Zajímavé je, že Santiago si vzal jistou část těla, vakoidního tvaru a pokoušel si z ní udělat helmu …..
S kostlivci to pak již byl jen krátký proces, který nás nijak nezdržel v postupu do další místnosti. Ta byla obrovská. V první části bylo asi 8 výklenků s velice realisticky ztvárněnými sochami bojovníků a druhá část byla prostě jen široká chodba. jaké ovšem bylo překvapení, když jsme na začátku té chodby objevili na zdi páčku…..ehm, dalších pár vteřin se mi prostě nějak slévá a moc si nepamatuju, co se vlastně dělo. Ale když už jsem byl zase při sobě, tak byl strop nad chodbou provalený a na zemi se srocovala menší armáda nemrtvých řízených kostěnou nagou. Asi někdo musel zmáčknout tu páčku nebo co…
Co Vám budu povídat, boj to byl tuhý. kromě klasických kostlivců a zombie tu bylo i pár kostěných koní a jedna obrovská zombie. Xaverius málem zemřel díky svému sebevražednému hyperprostoru těsně za nagu, ale nakonec se mu podařilo vymanit se z jejího sevření a objevil páčku i na druhé straně chodby, která po spuštění aktivovala sošné bojovníky, kteří s nagou zatočili za cenu své vlastní sebedestrukce.
Málem bych zapomněl, že v jednom z těchto bojů padl Isilmae. Při znalosti jeho mírumilovné povahy ho Corax zkusil oživit svou vlastní krví, což se mu málem nevyplatilo. Isilmae se hned přisál k jeho ruce a v tu chvíli by se v Coraxovi člověk málem krve nedořezal. Po chvíli tomu tak bylo i fyzicky a Corax Isilmaeho jen tak tak odtrhl. Musím si na něj dávat pozor, asi začnu místo voňavky používat svěcenou vodu. No …. místo voňavky …. prostě začnu používat svěcenou vodu.
Problém byl, že dveře zůstaly zavřené a jiný východ zde nebyl. Tak se Isilmae proměnil v mlhu a vydal se na výzvědy. Dlouho se ovšem nevracel, a tak jsme pátrali na vlastní pěst. Po chvíli jsme tak objevili tajný tunel. Ten ústil do normální chodby do téčkové křižovatky. Napravo od nás byly v chodbě dva sloupy a v dálce dveře, u kterých se kupila nějaká hromádka neštěstí. Corax se pro ni hned vydal a zjistil, že to je poněkud sežehnutý Isilmae. Proč je sežehnutý zjistil hned asi 2 metry za sloupy, když ho do zad udeřil ohnivá koule. Nakonec jsme z ošemetné situace vybruslili za pomoci mého pláště. Problém byl ovšem zase s Isilmaem. Tentokrát se jako krevní banka obětoval Xaverius a málem to nerozdýchal. Kromě svěcené vody si asi pořídím také ocelový nákrčník a chrániče předloktí.

Problémem začínal být náš fyzický a duševní stav. Corax měl ošklivé kousnutí na předloktí, měl kašlík a rýmičku a vůbec celkově nevypadal moc dobře. Podobně na tom byl i zbytek družiny. Kouzelník by si nevykouzlil ani plamínek pro sirku a alchymisti už se zdáli taky pěkně vycucaní, a to ještě někteří nosili na hlavě podivné ozdoby….
Tak jsme se rozhodli, že budeme hledat východ. Logicky jsme tedy vyrazili na východ. Za nejbližšími dveřmi se skrývala veliká místnost, ve které bylo 8 hrobek normálního lidského rozměru a jedna hrobka obrovská s vytesaným runami na povrchu.
Muus se jal hrobky prozkoumávat. A začal u té velké. Jeho prozkoumávání spočívalo v kopání, škrábání a dalších podobných bezpečných činnostech. Nic nefungovalo, tak tedy vyskočil na vršek hrobky a zkusil si zaskákat panáka po těch runách. V tu chvíli se s ním celá hrobka propadla, on spadl dovnitř a ven se vyvalil obrovský mrak nazelenalého kouře. Nejdřív mi to přišlo jako vcelku povedená akce a adekvátní výměna otravného člena družiny za otravný kouř. Pak jsem se ale kouře nadýchal a na to, co se dělo dál si vůbec nepamatuju. Probral jsem se až venku před místností, která již byla zavřená, zatímco do mě Timbuktoo lila nějaký alchymistický dryák. tak jsem jí za to poradil, že by mohla vyvolat sylfu a ta by mohla ten otravný kouř nasát do sebe a zmizet s ním pryč. Což jsme následně provedli. Bohužel Muus pád do hrobky plné nabroušených hrotů přežil….
A pak nastal den otevřených dveří u hokynáře. Hrobky totiž byly plné magických předmětů. A dokonce je nikdo ani nehlídal a mrtvoly v hrobkách zůstaly i po otevření mrtvolami. Muus se o tom bohužel ujistil nejméně vhodným způsobem a prvnímu pohřbenému propíchl torzo jeho těla magickým kopím z vedlejšího hrobu. Bohužel tak propíchl i to fialové magické brnění, které měla mrtvola na sobě. Následně jsem se s Muusem u jedné z hrobek sešel i já a jako na potvoru jsme měli zájem o stejný předmět (společně s Timbuktoo). Navrhl jsem tedy losování, Timbuktoo souhlasila, ale Muus kategoricky odmítl. Tak jsem si ty rukavice prostě vzal. Muus do mě strčil, tak jsem mu to vrátil. Tajně jsem už doufal v konfrontaci, zbytek družiny evidentně taky, protože se kolem nás vytvořil fandící kruh, ale nakonec to vyšumělo. Muus otočil o 180° a najednou chtěl losování a navíc se předmětu ještě vzdal ve prospěch Timbuktoo. Alibista.
Po menší rozmíšce jsme tedy pokračovali dál. Muus s druhým čarodějem (tomu furt nějak nemůžu přijít na jméno, asi za to může ten sen) se zase na chvíli oddělili….je třeba na ně dát větší pozor….a po chvíli se vrátili s tím, že před námi je místnost plná kostlivců. Isilmae se tedy vydal na průzkum v podobě mlhy a my vyrazili za ním. Když jsme ho dohnali, tak stál uprostřed místnosti na hromadě kostí a významně na nás pomrkával. Trošku tu etýdku přehrával, ale práce nám ušetřil dost.
Tím pádem jsme se ale dostali do bezprostřední blízkosti území, kde se objevoval onen kostěný tygr. Také jsme ho opět zahlédli potulovat se za mřížemi. Rozhodli jsme se před tímto střetem se trošku prospat a pak si na něj posvítit.
Po vydatném spánku Timbuktoo vyvolala ohnivého elementála, který se jal přeřezávat mříž. My ostatní jsme čekali uvnitř místnosti. Po chvíli bylo slyšet jak mříž spadla a následně i hlasité zařvání a vzápětí se ve vchodu místnosti objevil onen kostěný tygr. No, spíš šavlozubý lev. Velelev.
Naštěstí měla Timbuktoo v zásobě ochranný svitek, který lvovi evidentně nevoněl. Postupně se probojovával kouzlem jím vyvolaným a vcelku hravě odolával našim útokům. Navíc sám rozdával drobné štulce, po kterých se náš barbar válečník pokaždé skládal k zemi jak domeček z karet. nakonec se na to už Xaverius nemohl dívat a dezintegroval milého lva na jemný poprašek pomocí několika bílých střel. Bohužel to odnesl také Isilmae.
Naštěstí Muus nebyl přítomen ani jednou vyprošťovacím akcím Isilmaeho ze spárů nesmrti, takže jsme ho společně nakonec přemluvili k tomu, aby nad Isilmaem prolil svou vlastní krev a tak ho oživil. Zase to přežil. Já se snad nakonec uchýlím k nějakému nepředloženému skutku, jestli ten elfík bude mít i nadále takové nehorázné štěstí….
Co na nás číhá za nejbližším rohem? Doufejme, že už tam bude východ z tohoto prokletého bludiště…

Pátý den měsíce jelení říje, L.P. 2007

Dnes v noci se mi zdál velmi ošklivý sen s celkem dobrým koncem. Škoda jen, že mě ta poskakující Muusova hlava vzbudila a ukázalo se, že to všechno byl jen sen. Už jsem myslel, že snad konečně došly odplaty všechny ty jeho nepředloženosti a podlosti. Na druhou stranu mě celkem těší, že se nesplnila ta předchozí část snu, tak tragická pro Santiaga. Docela jsem si toho zmatkářského bracha oblíbil.
Nejpodivnější na tom všem je, že si ten sen pamatujeme všichni. A nikdo ani nevíme, kdy se skutečnost změnila v sen. No, vzhledem k tomu, že nový čaroděj je stále s námi, tak nejspíš až někdy po vstupu do pevnůstky….Hmm, budu muset v nestřežené chvíli prohledat Muusův batoh a kouknout, jestli tam náhodou nemá ještě nějaké jiné smrtonosné nástroje jako jsou struny, cokoliv hořlavého, staré ponožky apod.
Znovu jsme tedy (když počítám i ten podivný sen) prohlédli pevnost i přilehlý hřbitov s kaplí a kostelem. Zase jsme objevili všechny ty obrazy a zase se projevili sběratelské Santiagovy choutky. Naštěstí při tom již nemumlal a Muus byl celou dobu vzdálen, takže se nic špatného a zákeřného nestalo. Opět jsme si vyslechli historii pěti pochovaných nepochovaných pánů z kaple. Ale jinak se nic zásadního nedělo. Kromě toho, že se pomalu začínalo stmívat.
Z nějakého důvodu jsem se ocitl s Xavem sám v kostele, zatímco se ostatní pravděpodobně zase zaobírali dělením obrazů nebo jinou bohulibou činností (kromě Isilmaeho, jehož podezírám z činnosti přímo ďábelské). Užuž jsem se z něj chystal tahat nějaké rozumy o kouzlení, popřípadě z něj za pomoci velmi tajného a velmi složitého rituálu, který ještě neznám, vytáhnout trošku magenergie, když ho náhle upoutala ta odfláknutá pískovcová socha za oltářem. Prý, že z ní cítí magenergii. Pche. Jsem si nepozorovaně čichnul a cítil jsem jen Xavovo ponožky (elfí ponožky, to je síla). Od té doby, co přestal nosit ty otevřené sandály, tak je to fakt síla.
No a tak jsme ji rozmlátili. Na cimpcampr, až z ní zbylo jen chodidlové torzo. A kde nic, tu nic. Nakonec se ukázalo, že ten magický odér vůbec nešel ze sochy, ale z pod sochy. Trošku mi to připomíná neomylného Muuse. Asi není náhoda, že je to taky elf….
No pod sochou byl vstup do podzemí. Hned bych tam vlezl, ale nejdřív jsme museli najít zbytek naší povedené bandy.
Když jsme vylezli ven z kostela, tak už byla celkem tma. Horší ovšem bylo, že na hřbitově bylo celkem živo něčím, co už dávno mělo být mrtvo. A tak jsme vyrazili směrem k pevnosti. U vchodu do hřbitova jsme se však srazili se zbytkem družiny následované hlubokým vlčím zavytím, naštěstí zatím bez svého původce. Aby těch hrůzostrašných událostí nebylo málo, ozval se najednou vysoko nad námi hlas našeho „přítulného“ Isilmaeho, který nás varoval před dvěma obrovskými vlky, kteří se rychle blíží směrem k nám.
No a tak jsme vcukuletu zapadli zpátky do kostela a rychle do podzemí. Znovu odsunout sochu (ještě pár takových cviků a uženu si kýlu, barbar by měl víc posilovat, aby to zvládal sám) a šup do podzemí.
Bylo to o jedno cvaknutí zubů, tak tak jsme to stihli. Timbuktoo má možná ještě teď oslintanou zadní část těla. Ale nevím, jestli to je od těch vlků nebo od někoho jiného z družiny.. no jo, už dlouho neměla nasazené ty její náušnice…
Dungeon byl ze začátku celkem nuda. Pár prázdných cel a pak velká místnost za zdí, do které vedly jedny dveře. Žádný problém pro mistra zlodějského řemesla. Pro větší bezpečí proti věcem z venku jsem nás pro jistotu uvnitř zamknul. Nakonec se ukázalo, že největším nebezpečím jsme si opět jen my sami.
Místnost s písmeny na podlaze a se třemi strážnými neoživenými golemy u protější stěny. Situace jak vystřižená ze zlodějského slabikáře hned vedle věty „Máma má maso.“ A co udělá Santiago? No šlápne hned na první dlaždici s písmenem. Pche, ALCHYMISTA…
No nelenil jsem a hlava nehlava prchal ven z místnosti. Xav se ke mně hned připojil a zašli jsme obhlédnout zbytek chodby. Užuž jsem z něj málem dostal, jak vykouzlit Bílou střelu (myslím, že se mi to bude hodit jako vyjednávací prostředek s Isilmaem po několika dnech strávených v podzemí mezi nemrtvými….téhle myšlenky se musím chytit, mám pocit, že obsahuje nějakou velmi důležitou informaci, ale teď nemůžu přijít na to, jakou… ), když jsme narazili na tu cihlovou stěnu.
Ta se po té pískovcové soše ukázala být dosti chabou překážkou a tak se nám odkryl pohled na duchoidního humanoida popíjejícího duchoidní tekutinu z překvapivě hmotné nádobky. Po krátkém rozhovoru jsme zjistili, že je to duch pána tohoto panství a že pokud mu pomůžeme navrátit jeho duši pokoje, tak nám on pomůže na naší tajné misi. Tak to tak vypadá, že o naší tajné misi ví kdekdo.
Tak jsme mu přislíbili, že mu pomůžeme. Po objevení tajné chodby jsme si odpočinuli nahoře v pevnosti a ráno jsme dokončili dílo zkázy místních kulturních památek a do mrtě rozbili kachlová kamna pokrytá kachličkami se psí hlavou. Uvnitř jsme našli lebku člověka, kterou jsme vrátili do hrobky v kapli, na které byl erb se psem.
Překvapivě to i stačilo na uklidnění duše pána hradu a ten se nám vzápětí zjevil a předal nám svou karafu s tím, že je to ona pomoc, která nás povede dál. Vědět to dopředu, tak bych si to asi radši rozdal s těma třema golemama najednou.
Nakonec jsme ale společnými silami tuto pomoc dokonale znevyužili. V místnosti s golemama jsme zatížili všechna písmenka slova KARAFA a tím se nám otevřely dveře na druhé straně místnosti, které golemové hlídali a ti v nich také zmizeli.
Neváhal jsem a bez většího přemýšlení vstoupil do těch dveří taky. Ostatní mě následovali po chvíli….

A před námi se objevilo….další podzemí. Mám rád podzemí, takže jsem byl docela spokojený. Určitě tu bude hodně páček na mačkání a truhlic na otevírání a plno čistých místností bez jediné pasti.
Bohužel past byla hned v první místnosti, ale dlužno dodat, že tam byly tři a zbylé dvě jsem našel. Ale až potom, co někdo sešlápl tu první a oživil ty strážné kostlivce. No, Corax měl aspoň co dělat. A jelikož nám nějak měkne, tak to málem nestačilo. Nakonec se ukázalo, že na ně stačila jen troška magie, ale kouzelníci se musí trošku mírnit v přítomnosti našeho klíšťáka. Na to určitě jednou dojedeme.
Chodba, kterou jsme se vydali byla přehrazena spuštěnou mříží, za kterou se procházel kostěný tygr. Bohužel není moc jasné, kdo je v kleci, zda on anebo my. Pokud on, tak bych ji rozhodně neotvíral.
Nezbylo nic jiného než se vydat k dalším dveřím, za kterými se nacházela zbrojnice. Bohužel i se třemi oživenými kostrami. A bohužel jsem se v té úzké chodbě nesmyslně na čele alegorického průvodu pohyboval já, tak mi nezbylo nic jiného než se s nimi hezky ručně vypořádat. A také se mi to vynikající sestavou taktického útěku s občasnými protivýpady povedlo. Myslím, že jsem ostatní členy družiny dost překvapil. A nejen je….
Nakonec ve zbrojírně ani nic nebylo. Aspoň, že jsem klesl v pořadníku nedobrovolných dárců krve, protože Corax se musel rázně vyšvihnout na čelo tohoto pomyslného žebříčku, když na Isilameho otázku, která zbraň by pro něj byla vhodná, odpověděl: „A budeš bojovat jako mlha nebo normálně?“…..Uvidíme za dva dny…

(DOPLNIT FOTKY)

Pár fotek z naší premiérové a strastiplné víkendové cesty za druhým místem v celorepublikovém mistrovství v Dračím Doupětí na Pardubickém GAMECONu.

Od začátku jsme to brali jako recesi a nepředpokládali jsme, že projdem přes první den hraní. Prošli jsme a notně to oslavili v místní putyce. Ráno bylo krušné, ale nedbaje bolehlavu jsme se vrhli do dobrodružštví a po vyčerpávajícím questu se jméno naší družiny objevilo na shortlistu pro den třetí, tj. finále! Neděle byla ve znaku pokračujícího boje, ale nakonec se nám nepovedlo prohlédnout lest jedné z postav a naše družina byla rozprášena mocným čarodějem. Přesto jsme se umístili na druhém místě a to zůstalo naším historicky největším úspěchem na oficiálním poli DrD! 🙂

Mezi vrcholy víkendu patří vedle diskotékových a becherovkových výkonů brutální likvidace vůdce zloduchů v pojetí barbara Rohlíkuse (jednou ranou podražené nohy a ranou druhou hlava zaražená do hlíny), roleplaying ve slizu v pojetí přeživších postav (Mila, Jarča, Martin, Rohlík, Vojta?), ekvilibristické nasazení čepičky okřídlenému Gryfovi (v řežii kouzelníka Xaveria) atp. Podrobnosti jistě doplní ostatní účastníci slavného tažení Pardubicemi.

A teď už k obrázkům:

(DOPLNIT FOTKY)

Tak hraje se nebo se spí, jí a pije?

Akční scéna

V hlavních rolích: Džája, Jarča, Martin, Míla, Rohlík a Tomášek

Vedlejší role: trpaslíci, vojáci, Atimach, Sven, barbaři, kladivoun, Thogajci, havran, měšťané
a vesničané

Special Main Star: Kudla

Družinu jsme opustili ve chvíli, kdy část bloudila po Terranu, hraničář se právě z posledních sil dotrmácel k branám stejného města a zloděj je eskortován do Drinopole, kde se sbírá armáda pro boj s východní říší. Jak se jejich cesty ubíraly dále?

Sad, Timbuktoo a Xaverius

Dvouhodinovou lhůtu, kterou si Atimach vymínil při jednání s Xaveriem a Timbuktoo, se tito dva hrdinové rozhodli strávit menší prohlídkou města Terranu. Ukázalo se to jako velice prozíravé rozhodnutí, neboť se čirou náhodou potkali se Sadem, který jim povyprávěl o smutném konci Coraxe VI.-ého a o všem, co se stalo od té doby, co se jejich cesty rozdělily. Pravděpodobnost tohoto setkání byla asi 1 000 000 ku 1, takže bylo prakticky nevyhnutelné. Xaverius s Timbuktoo zase povyprávěli o svých zážitcích Sadovi a dvě hodiny uběhly jako mávnutím kouzelného proutku, a tak se tato trojice vypravila zpět ke kouzelníkovi Atimachovi. Ten je již očekával. Měl pro ně připraveny flakónky pro Svena a předal jim je s výslovným upozorněním, že je za nic na světě nesmí otevřít, jinak substance, která se v nich nachází, ztratí svou moc. Před odchodem si jednotlivé hrdiny ještě jakýmsi záhadným způsobem vyzkoušel, ale z čeho a jak, to zůstalo kronikáři utajeno. Byla pouze zaznamenána památná věta „všichni jste testem prošli, můžete tedy jít“. Není však jisté, zda vůbec byla řečena a pokud ano, tak zda ji řekl Atimach a pokud ano, zda ji řekl našim hrdinům a ne někomu úplně jinému. Další instrukce jim již má předat Sven po obdržení flakónků a ten pro ně bude mít i další úkol – donést nějakou vzácnou knihu.
Sad, Xaverius a Timbuktoo tedy vyrazili zpět do Silvenu. Atimach jim ještě na cestu věnoval glejt, který je opravňoval k volnému průchodu skrz pevnost v Psím žlebu. Sad se dozvěděl o trpasličí pevnosti, kterou kouzelník s alchymistou navštívili cestou do Terranu a přemluvil je, aby se tam zašli podívat ještě jednou, že trpaslíci jsou pověstní svými excelentními výrobky z kovu a že by jistě stálo za to, utratit tam nějaké těžce nalezené peníze. Oba nakonec souhlasili a po krátkých peripetiích s trpasličí hlídkou se dostali do Tolmenu, kde nakupovali ostošest u obchodníka s citem pro řemeslo ale bez citu pro řeči. A tak nastal již pověstný kolotoč smlouvání o ceně, který zabral opět spoooooustu času. Po velkých nákupech se trojice hrdinů vrátila zpět ke karavanní cestě a na noc přespala v malé vísce.
Další cesta probíhala již bez větších zastávek a problémů. Glejt pomohl k hladkému průchodu skrz Psí žleb a také cesta přes řeku do Tauritu proběhla celkem bez problémů, i když se Sadovi zdála poněkud drahá. A tak se nakonec bez problémů vrátili do Silvenu a odevzdali lahvičky Svenovi.
Ten je již překvapivě očekával a předal jim za ně slíbenou odměnu. Hned pro ně měl také další úkol. Jak již předeslal Atimach, jednalo se o získání zvláštní knihy. Kniha je celá černá a je na ní stříbrný emblém s vyobrazením hory, nad kterou přelétá drak. Problém tkví v tom, že kniha se spolu s několika dalšími vzácnými spisy nachází někde v podzemí opuštěného klášteru ve městě Lho, které se nachází v Noriku, což je hornatá země daleko na severu. Z části ji ovládají Arecijci a z části Norci. Na cestě tam se musí projít skrz průsmyk Tliny, o kterém se říká, že je začarován.
Úkol byl přijat, i když se smíšenými pocity, protože to vypadá na velice problematickou misi, obzvlášť když v Noriku zuří neustálé půtky mezi Norky a Arecijci. Každý z družiny pak získal odpověď na jednu svou otázku, která ho trápila a Timbuktoo dokonce získala i jakýsi amulet, který je znakem Norků a který jí usnadní jednání s nimi. Pro Sada by tato mise mohla být i misí za spásu svého života, neboť Ohnivý prsten, který má donést do chrámu bohyně Namnete, byl ukraden barbary ze severu, takže je zde jistá šance, asi 1 ku milionu, že by ho mohl nalézt…

Corax VII., Martin z Boru a Santiago

A co zatím dělo se zlodějem?
Toho jsme opustili ve chvíli, kdy se ho jeden z kolegů branců snažil přesvědčit k hazardu.
Z hazardu nakonec sešlo, protože si to vyzyvatel rozmyslel. Když si ho zloděj prohlédl pozorněji, vzal v úvahu jeho barbarské rysy i chování, tak si nemohl nevšimnout, že je tato osoba velmi podobná jeho kamarádovi Coraxovi VI, kterého naposledy viděl v klášteře Namnetek,. Zeptal se ho tedy, zda se s ním nezná a hoplá, on to byl jeho bratr, Corax VII. Ve světle tohoto poznání si zloděj přeci jen pozorněji prohlédl zbytek osazenstva vozu a hoplááá, koho tam nenašel. Mezi branci byl i alchymista Santiago, kterého viděl naposledy po studené koupeli v horské říčce, kdy se spolu protloukali temným podzemím. To bylo ale radostné setkání.
Radost se ale brzy proměnila ve zmatek a zděšení, protože Coraxův bratr se ukázal jako naprosto bláznivý, agresivní a smyslů zbavený barbar. V záchvatu křeče obludnosti se vrhnul na nebohého spícího spolubrance ležícího u stěny vozu a jal se do něj sekati svým barbarským mečem. Martin se Santiagem se poté, co se vzpamatovali ze šoku, snažili barbara od jeho úmyslů odradit tím, že se mu celou svou vahou pověsili každý na jednu ruku, ale křeč obludnosti je křeč obludnosti a nebylo to nic platné. Coraxe to pouze na chvíli zdrželo a poté, co je setřásl, tak začal nebohého spolucestujícího rubat dál.
Naštěstí si toho všimli i vojáci doprovázející eskortu, vtrhli do vozu a barbara zpacifikovali. Jeho oběť byla odnesena z vozu a nakonec po několika dnech svým zraněním podlehla. Corax byl svázán a ponechán na korbě se zlodějem i s alchymistou, kteří z celého incidentu nakonec vyvázli bez újmy na zdraví i na pověsti.
Následovaly 3 dny strastiplné cesty do Drinopole plné slibů, přemlouvání, úlisných řečí, výhrůžek, pokusů o vysvobození se, vzteku, bezmoci a podlézavosti z Coraxovy strany. Martin se Santiagem však byli neoblomní a pod vlivem ještě živých zážitků odolali veškerému nátlaku a Coraxe neosvobodili. Veškerých dalších pokusů o osvobození se pak Corax vzdal pod pohrůžkou roubíku.
Poté, co tato povedená trojice dorazila do Drinopole, byl barbar v poutech odveden do vězení a zloděj s alchymistou mezi ostatní brance. Zloděj se ve snaze nějak uniknout z každodenní pravidelnosti vojenského života přihlásil, když byli dotázáni, kdo umí dobře bojovat a mluví jazykem sárí, ale v testech z jazyka neuspěl a po chvilce pošťuchování se holí s alchymistou nakonec oba vzdali i fyzické testy.
Večer pak byl jako zpestření těžkého vojenského života na pořadu dne souboj Coraxe s dalšími dvěma vězni. Ty by asi i bez problémů zvládl, ale uprostřed souboje se v aréně objevila opravdu impozantní postava neznámého bojovníka s impozantním kladivem v ruce. O impozantnosti kladiva se Corax přesvědčil hned vzápětí, kdy ji pocítil na vlastní hlavě a rázem bylo po souboji.
Zloděj s alchymistou se zatím snažili zjistit nějaké bližší informace o táboře a nepříteli, s kterým se bojuje, ale nikdo jim nevěnoval moc pozornosti. Té si užili dost a dost až ve chvíli, kdy se pod vidinou možného propuštění z armády, dobrovolně přihlásili na tajnou záškodnickou misi na hrad Marne, který padl do rukou nepříteli. Jejich úkolem má být znovuzískání plánů na výrobu Jižního plamene, výbušného alchymistického výrobku.
Dostali přesný popis cesty až k Marne, kdy mají minout vesnici Pas a dostat se až do vesnice Iln (má v erbu dva zkřížené meče). Jihovýchodně od ní v horách leží hrad Marne. Je vypálený a někde v jeho podzemí by měly být schovány hledané pergameny.
Po vyslechnutí instrukcí se zloděj s alchymistou vybavili na cestu a měli taktéž přání popovídat si s Coraxem. Ten jim sdělil, že na brance na voze zaútočil proto, že se ho někdy v minulosti pokusil zabít a že kvůli tomu choval ve svém srdci vůči němu tu největší zášť. Stále sice nevzbudil svým projevem důvěru, ale rozhodně alespoň vyvolal pochybnosti.
A tak Martin se Santiagem vyrazili vstříc podzemí hradu Marne. Dostali odznaky příslušnosti k 5.drinopolské legii a po pár hodinách cesty dorazili do Paasu, který leží mezi Drinopolí a Ilnem. Zde se dozvěděli, že na Iln podnikli nájezd Thogajci a vypálili ho, ale arecijská armáda ho dobyla zpět a teď tam likviduje škody. Z Thogajců se vyklubal onen východní nepřítel, proti kterému se bojuje.
Zloděj s alchymistou se tedy vydali neprodleně na cestu a po několika hodinách cesty uviděli po své levé ruce řeku a na jihovýchodě kouř stoupající k nebi. Iln. Vesnice byla v troskách a všude se pohybovali vojáci a zbytky místního obyvatelstva obnovující svá stavení.
Po několika marných pokusech a několika zbytečně vydaných úplatcích při snaze zjistit bližší informace o hradu Marne a o možných přístupových cestách do něj, se Martin se Santiagem vydali do hradu na vlastní pěst.
Vyrazili po setmění a po chvíli je zarazil zvuk kroků za jejich zády. Překvapivě se tam objevil barbar Corax v doprovodu jeho přemožitele z arény, kladivouna. Oba na sobě měli znaky 4.drinopolské legie, tak se zloděj s alchymistou ničeho neobávali až do chvíle, kdy se hovoru ujal kladivoun a požádal je o všechny jejich cennosti. To se jim ovšem ale ani trochu nelíbilo a tak se zloděj hrdinně postavil Coraxovi a alchymista začal hrdinně utíkat před kladivounem. V tu chvíli se však ukázalo, že Corax VII. se přeci jen povahově dosti podobá svému zesnulému bratrovi Coraxovi VI. a po předstíraném výpadu na Martina se zaměřil na nic netušícího kladivouna v několika okamžicích mu splatil dluh z arény i s krvavými úroky.
Corax byl tedy vzat zlodějem a alchymistou více než jen na milost a společně vyrazili vstříc neznámu čekajícímu v útrobách hradu Marne.
A co bude dál? Jaké nástrahy číhají v podzemí Marne ovládaného Thogajci? A jak si Sad, Xaverius a Timbuktoo poradí se zakletým průsmykem a případně s nástrahami severské země Norikum zmítané sváry mezi místními Norky a Arecijci? I sám mocný PJ je nejspíše více než zvědavý.

V hlavních rolích: Džája, Jarča, Martin, Míla a Tomášek

Vedlejší role: trpaslíci, pobudové, vojáci, barbaři, pteradoktyl, Atimach, havran, měšťané

Special Main Star: Kudla

Družina se na konci minulé seance rozdělila již do tří podskupinek a aby bylo kontinuitě příběhu učiněno za dost, bude dnešní vyprávění takovým malým střihovým pořadem. A kam se vlastně ubíraly kroky našich hrdinů dále?

Střih

Zlodějovi se najednou zatmělo před očima a hlavou mu proběhla otázka. Zvláštní bylo, že vypadalo, že mu ji pokládá někdo cizí: „Kde chceš právě teď být? Vyber si jakékoliv místo.“ Martin z Boru se po chvilce zdravého uvažování, a také z důvodu znechucení z dlouhodobého pobytu v blízkosti nemytého barbara, vnitřně rozhodl, že by chtěl být opět ve společnosti alchymisty a kouzelníka, ať jsou kde jsou. Také proto, že právě oni by u sebe měli mít průvodní dopis pro alchymistu v Terranu. Poté ztratil vědomí….

Střih

Corax se Sadem smířeni se svým prokletím vyrazili do rovin na jih od jezera. Step se postupně měnila v polopoušť a posléze v poušť, když v tom v dálce uviděli tři postavy jdoucí směrem k nim. Když se přiblížily na vzdálenost, při které již hraničář poznal, že to jsou barbaři, bez varování na válečníka s hraničářem zaútočili. Dva z nich měli luk a uměli s ním celkem slušně zacházet, takže se naše dvojice musela propůjčit k vyčkávací taktice a zákopové válce. To ovšem není nic pro barbara válečníka a obzvlášť ne pro Coraxe. Ten se také začal ostražitě plížit směrem k barbarům, kryt zezadu Sadovou střelbou z luku a zepředu ostřelován šípy barbarů.

Střih

Zloděje probral bolestivý kopanec do žeber a hrubá slova vyžadující jeho představení a také veškerý jeho majetek. To stačilo k jeho dokonalému probuzení, po kterém zjistil, že leží u hradeb nějakého města v poušti a že se k němu sklání dva špinaví týpkové. Na první pohled se nejednalo o slušné lidi, což potvrdil i jejich neskromný požadavek. Zloděj se snažil získat trochu času hraním zmateného, což ani nemusel moc hrát, protože byl zmaten takřka dokonale. Zjistil tak alespoň, že se nachází u hradeb Terranu, což byla aspoň trochu pozitivní zpráva. Rozhodl se tedy bránit své těžce nabyté věci zuby nehty, což se neukázalo jako dobrý nápad, obzvlášť když se objevil třetí kolega pobudů se sítí v ruce, do které se jim pak zloděje podařilo chytit a odtáhnout do krytého vozu. Naštěstí se neobtěžovali ho odzbrojit.

Střih

První z barbarů klesl zasažen Sadovým šípem a Corax se mezitím přiblížil na dostatečnou vzdálenost k druhému barbarovi, i když ho to stálo hodně ztracené krve díky šípům, které po něm barbar vystřílel. Třetí barbar se zatím zase přiblížil na přijatelnou vzdálenost k Sadovi. Corax se ukázal jako hrůzostrašný protivník a svého barbara rychle proměnil v mrtvolu. Totéž se nakonec povedlo Sadovi, i když jak se posléze ukázalo, jeho barbar se nevydal do společnosti Valkýrií hned, ale pouze upadl do bezvědomí. Mohl tedy nastoupit Corax se svým teď již pověstným stylem vyslýchání. Než stihl zajatého barbara zabít, alespoň zjistili, že byli opravdu jen tři a že přišli z Takanské vrchoviny. Více už z barbara nedostali.

Střih

Zlodějovi se pomocí meče povedlo dostat z těsně omotané sítě. Když se rozhlédl po uzavřeném voze, tak zjistil, že tam není sám, ale že je tam s ním ještě další svázaný muž, dle vzezření barbar. Poté, co se Martin přesvědčil, že dveře od vozu jsou zavřeny zvenčí na petlici a k té se nelze dostat, počal vymýšlet plán na svou záchranu. Zkusil se domluvit s barbarem, ale ten mu bohužel nerozuměl. Rozhodl se to tedy risknout, rozvázal mu pouta a dal mu svůj meč, aby se mohl bránit a sám si připravil kuši. Po chvíli se vůz zastavil a někdo otevřel zadní část povozu. Pohled z vozu ukázal, že zlodějův dokonalý plán na překvapení je naprosto nedokonalý, protože venku se rozkládalo vojenské ležení plné vojáků a nových branců. Rozhodl se tedy sklopit svou zbraň a vydat se všanc svým věznitelům. Ty však nebylo nikde vidět. Poslechl tedy rozkazy jednoho z vojáků a přidal se ke skupince mužů velmi různorodého charakteru. Po chvíli přišel jeden z vojáků a ptal se, zda někdo rozumí arecijsky. Nikdo se nehlásil, a tak zloděj povystoupil a řekl, že on ano. Na dotaz, co umí, řekl, že je zvěd, protože již nejasně začal tušit, že se dostal mezi nové brance nějaké armády. To se mu následně potvrdilo, když následoval vojáka do jedné z budov k jeho nadřízenému. Tam mu bylo řečeno, že byl za 50 zlatých vykoupen z nevolnictví a že je v arecijské armádě, která se právě chystá do války s obrovským východním císařstvím Saar, které si dělá nárok na Arecijské království.

Střih

Mezitím vstupují na scénu alchymistka Timbuktoo a kouzelník Xaverius. Po četných dobrodružstvích se vymotali z hor a ocitli se poblíž zvláštního města-pevnosti, z kterého se vyklubalo trpasličí město Tolmen. Místní posádka je přijala vcelku vstřícně a ukázala jim směr, kudy se dostanou k cestě, která vede až do Terranu, jenž je vzdálen asi dva dny cesty.

Střih

Válečník s hraničářem se po úspěšném souboji a neúspěšném výslechu vydali dále směrem na jih. Cestovali až do pozdního večera a pak se utábořili na noc. Ráno však nemohli pokračovat dále, protože je překvapila písečná bouře trvající celý den, takže museli setrvat na stejném místě po dobu jejího trvání.

Střih

Martin zatím zjistil od dalšího brance, že hlavní město arecijského království je Lanaka a že armáda teď míří do Drinopole, kde by mělo dojít k boji. Od vojáka, který ho předtím vybral mezi branci se zase dozvěděl, že za splnění nějakého velmi důležité úkolu by si mohl vysloužit vyplacení se z armády, pokud by o to stál. Do Drinopole však musí s armádou odjet každopádně.

Střih

Xaverius s Timbuktoo tedy vyrazili na cestu do Terranu podle indicií, které získali od trpaslíků. Až do večera se však nikam nedostali, a tak se rozhodli utábořit. Během noci pak kouzelník provedl řadu složitých vyvolávacích kouzel a přivolal si čarodějného pomocníka – havrana.

Střih

Když se Corax se Sadem opět vydali na cestu, zažili znenadání nepříjemné setkání s minulostí. Ne se svou, ale s plazí a ptačí historií ve formě velmi nehezkého a velmi velkého pteradoktyla. S jeho impozantními, až pětimetrovými koženými křídly, se brzy jak Sad tak Corax seznámili velice zblízka, protože se na ně pteradoktyl jal nalétávat a srážet je k zemi. Když se mu to povedlo a oba hrdinové leželi v pouštním písku, usedl na zem kousek od nich a pomalu se k nim přibližoval olizujíc si svůj zubatý zobák. Sad byl v bezvědomí, ale Corax své bezvědomí jen chytře hrál a ve chvíli, kdy byl pteradoktyl již dostatečně blízko, vyskočil a vrhnul se s bojovým pokřikem do protiútoku.

Střih

Zloděj vyrazil spolu s dalšími třemi branci, vesměs zkrachovalými obchodníky, na cestu do Drinopole. Putování si krátí tím, že se od jednoho z obchodníků učí základům jazyka sárí, kterým se mluví ve východním království.

Střih

Alchymista a kouzelník zbloudili díky pouštní bouři, ale Xaverius hned vyslal svého nového pomocníka a pomocí něho se znovu dostávají na cestu do Terranu, po které se již bez problémů do večera dostali k městu. Ještě jsou vpuštěni hlavní branou dovnitř a na noc se ubytují v místní taverně Velbloudův prd.

Střih

Po dvou dnech cesty měla eskorta menší přestávku v jednom přístavu na ohromné řece, ve kterém se však dlouho nezdržela a pokračovala dále do Drinopole povozem. Vyučování cizího jazyka již obchodníka netáhne a tak vytahuje karty a zkouší na zlodějovi vyhrát trochu peněz v hazardu.

Střih

Bojovník se ocitl v lítém souboji s pteradoktylem, ale brzy poznal, že to je poněkud nerovný souboj. Po chvíli se sice probral z mdlob i hraničář Sad a připojil se k němu, avšak Coraxova zranění jsou již tak velká, že po chvíli upadl do bezvědomí. Sad je také omráčen a když se po nějaké době probral k sobě, zjistil, že pteradoktyl je sice neznámo kde, ale bohužel si s sebou odnesl i dosti velkou část Coraxova těla obsahující většinu velmi důležitých orgánů. Sad proto posbíral alespoň ty nejvzácnější věci a vydal se dále k jihu. Po chvíli se mu podařilo dostat se na cestu, po které se k večeru přiblížil k většímu městu. K Terranu.

Střih

Hned ráno se vydal kouzelník s alchymistou na obhlídku náměstí a pátrali po domu s vývěsním štítem, na kterém je namalovaný zelený drahokam. Po chvíli ho našli v postranní uličce vybíhající z náměstí. Uvnitř objevili alchymistický krámek a obchodníka, kterého po chvíli přemlouvání přesvědčili, aby je uvedl k Atimachovi. Ten je přijal s tím, že už je očekává. Předal jim ampule s ingrediencí, ale snížil dobu potřebnou na návrat zpět do Silvenu na 15 dnů. Také se zeptal na zbylé členy družiny a další informace již předával postavám pouze formou telepatického přenosu.

Střih

A co bude dál? Přistoupí zloděj na hazardní hry? A jak bude pokračovat jeho kariéra v armádě? Jak se Sad vypořádá se smrtí svého druha ve zbrani, s kterým prožil již mnohá dobrodružství? Potká se v Terranu s kouzelníkem a s alchymistou? Co se kouzelník a alchymista dozvědí od moudrého Atimacha? Podaří se jim donést ampule se žádanou látkou zpět ke Svenovi v požadovaném termínu? Spojí se družina ještě někdy znovu dohromady?