24 ledna, 2009 Categorized under: Nezařazené - No Comment

1. seance | První úkol

datum: sobota 24.1.2009
místo: Casa de Ondra
docházka: DM, Banishar, Corvus, Mia, Sad, Helia, Soptík, Ondra

Vše to začalo onoho památného dvacátého čtvrtého dne prvního měsíce roku dvoutisícého devátého, tedy asi sto let poté, co byla v krvavých válkách se skřety zničena většina sídelních měst lidské civilizace a došlo k velkému Úpadku.
Lord Markalhey si hověl ve své posteli s nebesy, kde se mu vždy nejlépe přemýšlelo. A nyní toho měl k zamyšlení opravdu hodně. Kromě každodenních starostí s během městečka Fallcrest a přilehlých vesnic ho trápily stále častější a brutálnější nájezdy tlupy koboldů na poutníky a karavany používající starou Královskou cestu, která spojuje Fallcrest s Winterhavenem.
„Nemohu postrádat nikoho z mých veteránů a zase na ně nemohu poslat žádného nevojáka, toho by si podali k obědu. Na druhou stranu žoldáci jsou zase příliš drazí. Co s tím?“

Tyto myšlenky se mu neustále honily hlavou. Tak se do nich ponořil, až z toho usnul. A jelikož ráno je moudřejší večera a nic se nemá jíst tak horké, jak se to upeče, nemluvě o tom, že lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše, lord si dal hned po ránu zavolat do trůnního sálu jednoho z nových strážných, tieflinga Banishara. Kromě něj si nechal poslat také pro pomocníka svého lovčího, Sada, který se dobře vyznal v okolních lesích.

„Mám pro tebe úkol, po jehož splnění tě možná čeká povýšení“, prohlásil lord Markelhay chvíli poté, co se Banishar dostavil do sálu, znajíc dobře ambice mladého Banishara. Navíc si velice pečlivě zapamatoval slůvko „možná“. „Tady máš 500 zlatých. 100 pro tebe a 100 pro další čtyři členy družiny, které si najdi dole ve městě. Ale vol dobře, protože tvým úkolem je zničit koboldí kmen, který tyranizuje okolí Královské cesty. Jedním členem tvé družiny bude tady Sad. Měl by ti pomoci najít jejich hnízdo.“ S těmito slovy je lord Markelhay vyprovodil a popřál jim mnoho štěstí.

Jen co Banishar se Sadem došli k bráně pevnosti, zastoupila jim cestu lady Markelhay se svou schovankou Miou, krásnou půlelfkou nevalné pověsti.

„Stůj zbrojnoši“, prohlásila lady směrem k Banisharovi.

„Na svou výpravu s sebou vezmeš mou schovanku Miu a ručíš mi za její bezpečnost svou rohatou hlavou.“

Poté předala Mie malý cinkající váček a bez rozloučení odešla. No co měl chudák Banishar se Sadem dělat. Poté, co odtrhli oči od bujného poprsí půlelfky a uvědomili si, co se vlastně stalo, vyrazili s nadějí na občasné povyražení na dlouhých cestách v srdci opět na cestu do některého z hostinců, kde hodlal Banishar najmout nějaké vojáky.Bohužel člověk…tedy tiefling míní a osud činí. Jen co došli na rynek u hlavní brány, odlepila se od rohu budovy postava v kápi a vyrazila směrem k nim. Mia trošku ztratila nervy a ihned po ní vyslala na uvítání kouzlo, které s postavou řádně zacloumalo, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o kouzelnického učně místního mistra kouzelnického cechu Nimozarana Zeleného, mladého Corvuse. A že prý byl vyslán svým mistrem, aby se této „tajné“ výpravy zúčastnil také. Aby toho nebylo málo, přicupital rychle k rychle rostoucí skupině trpasličí klerik a že on tedy rozhodně půjde taky, protože jeho zase vyslala matka představená.

Mírně znechucený Banishar společně se Sadem tedy vyrazili dále do ulic i s novými členy družiny.O jejich dalším pohybu po městě není nic moc známého, ale vzhledem k útržkovité výpovědi trpaslíka Teldorthana, majitele Teldorthanovi zbrojírny, lze usuzovat, že část peněz na vybavení utratili zde. Nebo alespoň Mia určitě ano, protože Teldorthan neustále opakoval něco o dmoucích ňadrech přímo před nosem a škoda, že prý neměla pořádný plnovous, že potom by to byla jiná káva. Takhle jí ani ty kozy žádnou slevu nepřinesly, krutiprdce jedný. (omluva čtenářům, jedná se o doslovný přepis výpovědi, navíc bez doprovodných zvuků a gest, které nelze písemně reprodukovat).Známé je ovšem to, že se ještě téhož odpoledne vynořili na Královské cestě a vydali se směrem na severozápad a jejich počet se ještě rozrostl o dvě osoby, eladrinku a dragonborna.

Ještě téhož dne dorazila družina k malému lesíku, na jehož hranici narazil Sad na částečně zarostlou stezku vedoucí někam do hloubi lesa, na které objevil malé stopy.

„To budou určitě ti kubolti,“ prohlásil Sad.

„Neříkal šéf náhodou, že se jmenujou koboldi?“ oponoval Banishar.

„Jóó, to je možný, mně jména vždycky dělaly problémy, Brašnáři.“ odpověděl Sad a vyrazil po stopách do lesíka.

Ta nakonec ústila na malou mýtinku, zpola zarostlou malými stromky, uprostřed které se nacházelo polorozpadlé sídlo některého z malých zemanů, kteří zde kdysi žili. Okolí bylo vzhledem k denní době klidné a po chvilce hledání a stopování se Sadovi povedlo najít malé padací dveře vedoucí kamsi do sklepení pod budovou. Dvířka navazovala na chodbu vedoucí kamsi do hlubin tonoucích v naprosté tmě s mírně nazelenalým nádechem.

„Zkus to tady trošku prozkoumat, Hero,“ obrátil se Sad na eladriní zlodějku Heliu, „kubolti jsou pověstní svými pastmi.“

„Na konci chodby je nějaká místnost s dírou uprostřed, ze které se line to podivné zelené světlo,“ hlásila po chvíli Helia. „Dál jsem bez světla nešla.“

A tak družina vyrazila vstříc svému prvnímu boji. Místnost totiž nebyla prázdná a z několika koutů se na ně sesypalo několik koboldů. Ale boj zvládli celkem mistrně. Snad jen Mia se trošku moc předváděla a její kouzla se míjela účinkem a také ten nešťastný pád klerika do lepkavého bláta uprostřed místnosti, poté, co ho tam shodil obzvláště urostlý, asi půlmetrový kobold, nebyly zrovna ukázkou bojového talentu, ale konečný výsledek se počítá.

V další místnosti už se několik koboldů ani nepokoušelo schovat a jen se tak krčili za oltářem na druhém konci místnosti, která vypadala jako nějaká starodávná, zpustlá hrobka s několika sarkofágy a sochami. Iniciativu vzal do svých rukou paladin Soptík, jenž svůj život zasvětil Bahamutovi. Zjistil totiž, že oltář, za kterým se koboldi schovávají, je zasvěcen Tiamatovi, odvěkému nepříteli jeho boha.

A tak se s bojovým pokřikem vrhl vpřed do víru boje…:

„Vy zlovolní kubolti, teda koboldi, vy uctívači temného boha, bojujte se mnou, můj pán mi dá sílu a já vás uvrhnu v nikdy nek… Au, jau , jau“ to se mu zrovna povedlo spustit nastraženou past, která do něj vyslala několik šipek napuštěných ochromující látkou. Koboldi tak propukli v hromadný jásot a jali se pokřikovat obhroublé výrazy na skoro celou družinu, vyjma Mii, na kterou bylo orientováno několik silně oplzlých návrhů.

Jejich nadšení bylo poněkud schlazeno sprškou šípů a šipek a také tím, když se po chvíli opět zvedl Soptík a se slovy: „Jen počkejte vy šupinatí neřádi, hned jsem u v…Au, jau, jau.“ opět spustil past a byl znovu zasažen několika šipkami.

Několik členů družiny nakonec dokázalo proniknout za ochromující pasti a lehce se vypořádat se zbylými koboldy. Také pak odtáhli nešťastného Soptíka ze zapastěného území a mohli v klidu pokračovat dál. Teda mohli by, kdyby na oltáři neležel váček s několika zlaťáky. Soptík, silně věřící ve spravedlivé dělení, nedokázal snést pomyšlení na to, že by celou sumu měl u sebe Banishar a rozpoutala se tak mezi nimi velká hádka. Nejprve se je snažil oddělit Sad, ale neuspěl a když už došlo i na chrlení ledu na jedné straně a na zbraně na druhé straně, musela se do toho vložit Mia.

Vstoupila mezi ně, dupla nožkou, dala ruce v bok a řekla:

„Nechte toho nebo uvidíte, kluci jedni.“

A jako když utne, oba kohouti se hned přestali prát a jen toužebně očekávali, cože to teda uvidí. Mia se však k ničemu neměla a tak Banishar vysypal všechny peníze na zem se slovy: „Vezmi si vše, co mám, jen když něco uvidíme.“

Toho využil Soptík, sebral si svůj podíl a družina pak nakonec vyrazila dál, i když celá mužská část byla nevýslovně zklamaná, že vůbec nic neviděla.
(Martin)

Leave a Reply