Srpen 10, 2011 Categorized under: Nezařazené - No Comment

Bardův příběh – 2. díl

A tak se naše nesourodá družina,

Napnutá jak natažená pružina,

Vydala vstříc nejasným vizím mnichova Id.

Jen doufám, že já na tom nebudu bit.

Dodnes nechápu (mimochodem jistě jste si všimli, že minimálně já jsem celé toto dobrodružství přežil, protože vám ho tu nyní vyprávím – pro zachování jisté míry napětí vám však až do samotného konce neprozradím, kdo se podržel mého příkladu a koho potkal osud jinačí), že jsme dali na podivná, snová vnuknutí mnicha Džeiana a následovali ho na jeho pouti.

Zdá se, že Džeian ví naprosto přesně co dělá, kam má jít a taky co je to nedostatek cykasu. Na to poslední usuzuju z jeho odmítavé reakce, když jsem se na poli dal „do řeči“ s tou makovou panenkou, co tam sázela mák. A dělala to aj tak táááák… A než to stihla dodělat, tak Džeian zmizel v křoví na druhé straně cesty a zbytek družiny s ním. Snad jen kromě Kvída, který si podezřele dlouho zavazoval tkaničku čelem k makovému poli a dělal přitom podivné pohyby levou rukou, které doprovázel mumláním, v němž jsem zaslechl něco jako „opravdu, jako od cizího..“

Co to dupe támhle v křoví, kdopak nám to asi poví?

Ženou se sem trpaslíci, v jejichž čele zlobr zlobí.

Zdá se, že to bude lítý boj a čekají nás převeliké ztráty,

Naštěstí jsem však tu já bych využil soků mínusy a proměnil je v naše kráty.

Džeian se vydal křoví nekřoví směrem, který mu přišel jako ten správný. Takto finguje veškerá naše galvanizace. Prostě jakoby ho tím směrem táhnul nějaký magnát. Není to však žádný lesůmil, a tak praskání větví pod jeho nohama přilákalo pozornost tlupy loupeživých trpaslíků v čele s hrozivým zlobrem. Už už to s družinou vypadalo zle, a tak jsem sáhl do rukávu pro jeden z mých speciálně vycvičených konkordů a zahrál ho na mou loutnu. Úspěch se dostavil okamžitě a prakticky všichni zloduši začali silně pochybovat o smyslu svého bídného života a s vnuknutým pocitem méněcennosti se počali prakticky sami nabodávat na naše meče, píky, dýky a všelijaké jiné nástroje, které jsme měli zrovna po ruce. Nevím, nevím, co by si družina beze mne počala.

Čyři stěny, čtyři špice

Jednou vzkáže, nikdy více,

Co vzkázati nám býti mělo,

Chjo, lepší paměť by to míti chtělo.

Uprostřed mýtiny, kde se bitva z větší části odehrávala, se nacházel podivně osamělý kámen. Na něj se posadil, podobně osamělý a neustálým utíkáním před trpaslíky znavený, Kvído. Jak už to tak bývá, když je štěstí unavené, sedne i na Kvída, i když v tomto případě to do slova bylo spíše obráceně. Po náročně dekoraci se nám nakonec povedlo vyjmout z jistých Kvídových partií podivnou pyramidu. Stisk jeho svěračů však bohužel spustil skrytý mechanismus, který v sobě měla pyramida zabudovaný, aniž bychom ji stihli více prozkoumat. Z pyramidy se vynořila obří rohatá hlava a počala nám něco říkat. Já osobně jsem byl tak ohromen obrazem obrovského tieflinga, že jsem ani nevnímal, co nám vlastně povídal. Poté, co všechna ta důležitá slova dopovídal, tak se kolem nás rozprostřela podivná mlha a my jsme se náhle ocitli v prapodivné místnosti.

Vezmu si jen vaše hlavičky,

Vše ostatní si klidně nechejte.

Vystavím je na své poličky

Od mých mazlíčků teď prchejte.

A ke všemu po kolena v ostatcích všech možných tvorů navršených v kdovíjak hluboké jámě uprostřed čtvercové místnosti. Jen jsme si stihli všimnout, že všem těm tvorům chybí hlavy a už se na nás hrnul podivný dvouhlavý obr. Někdo prohlásil, že to prý je Etin. Já myslím, že to musel být Eten. Ten, co má za bráchu jednohlavého Etana a tříhlavého Etina. Ale to je úplně jedno, protože milý etin se začal rozmachovat kyjem velikosti vzrostlého dubu s evidentní snahou rozšířit svou sbírku vysušených hlav, kterou měl schovanou ve slepé chodbě v jednom z rohů místnosti. Svůj velký zájem vyjadřoval i na něj dosti složitým slovním projevem: „Hlavičky. Chtít hlavičky. Všechny.“ Právě, když jsem se ho chystal zabít přesnou střelou z kuše, cca 1 zrno nad panenku levého oka, kudy šipka nejlépe vnikne do mozku, vyrušil mě ze soustředění podivný pohyb v hromadě kostí a tlejícího masa, na které jsme stáli. Hladce z ní vyklouzli dva slizoidněchapadloidní mrchožrouti, jejichž znehybňující dotyk na vlastní kůži pocítila Helia, kterou jsem následně musel doslova vyrvat ze chřtánu smrti, odtáhnout ji do vedlejší uličky a poskytnout jí základní oživující hmaty spočívající v masáži hrudníku a dýchání z úst do úst. Pak nás vyrušil Kvído. Ten se v průběhu lítého boje také uchýlil do uličky, naneštěstí do té samé. Celou dobu se modlil a jeho bůh ho dokonce i vyslyšel a seslal na etina několik koulí svatého ohně nebo co to bylo. O zbytek se postaral Džeian a housenky se po smrti svého pána rychle zase zavrtaly do své hromádky kostí.

Boj to byl beze sporu lítý a ani nechci vidět, co nás čeká za nejbližšími rohy.

Leave a Reply